NEJDRAŽŠÍ HOSTEL V ŽIVOTĚ, 2V1
Stojím kousek od bazaru v Phnom Penh, Martin musel jít stopovat někam na sever Kambodži a já už se byla ptát ve třech agenturách, jestli nejedou do Laosu. Nejedou. Nikdo tam nejede. Jen já.
Stojím u silnice a přemýšlím, co mám dělat. Z rozjímání mě probere projíždějící tuk tuk. Jsou tak otravný! Vypadám snad jako někdo, kdo chce jet tuk tukem? Mohla bych se vrátit do hostelu a tam si zajistit odvoz za 28 $, ale už z principu nechci platit někomu za něco, co zvládnu sama. Respektive co jsem si myslela, že zvládnu sama. Fakt to zvládnu sama? Nejsem si jistá. Chci jet vůbec do Laosu?
Po hodině obcházení města najdu agenturu, která jede do Laosu. Sláva! Zkouší na mě 28 $, ale za tu cenu jsem si mohla odpustit celou tuhle komedii a mohla jsem si to zařídit v hostelu. Pokud neumíte smlouvat, tak se to před cestou sem naučte. Cenu stáhnu na 25, ale i to je ranec. Chtěla jsem jet přes noc, jakože 2v1, už takhle mě ta sranda s návratem do Kambodži a zubařem stála dost.
Jsme opět u toho, že chtít něco v 
je jedna věc, realita věc druhá. V 7 večer jsem měla přijít, v 7:30 jsem měla odjíždět směr ostrov Don Det, který je asi 450 km od Phnom Penh.
je jedna věc, realita věc druhá. V 7 večer jsem měla přijít, v 7:30 jsem měla odjíždět směr ostrov Don Det, který je asi 450 km od Phnom Penh.Realita je taková, že ještě o půlnoci sedím v „kanceláři“ (na ulici u silnice). Kluk, který mi prodal jízdenku, za mnou nejdříve přijde s tím, že je rozbitá klimatizace, ale že autobus snad pojede. SNAD?! Během pěti hodin ke mě chodí s čím dál víc provinilým pohledem. To zavání průšvihem. Nejdřív dostanu vodu, pak nabídku na jídlo s ostatními zaměstnanci a na závěr mi oznámí, že autobus nepojede, protože je rozbitej. Údajně. Spíš začínám mít pocit, že vůbec žádnej autobus jet neměl.
Už je pár minut po půlnoci, ulice se vyprázdnily, tuk tukáři si ustali v hamakách a já tu sedím sama. Na mou otázku, co mám teď dělat, že nemám ubytování a poslední peníze jsem dala za jízdenku jen krčí rameny. Nakonec mi kluk z cestovní agentury vrátí 5 $ s tím, že pojedu ranním autobusem ve 4:30 a zajistí mi hotel. Nepřemýšlím dlouho a kývám hlavou na znamení souhlasu. Bohužel v tu chvíli ještě nevím, s čím souhlasím.
Sedám si k němu do auta, jsem naštvaná a adrenalin funguje. Možná bych se měla bát, jedu s cizím člověkem uprostřed noci kdo ví kam. Ale na to teď nemám myšlenky. Po pár minutách zastavujeme u nějakého hotelu, vypadá to tu divně, necítím se tu dobře a holka na provizorní recepci si mě měří nepřátelským pohledem. Oplatím jí ve stejném duchu.
Už jenom čekám, co se dneska ještě stane… Je asi půl jedný v noci, v 7 jsem měla odjíždět do Laosu a slíbenej hotelovej pokoj jako kompenazce za autobus, kterej podle mě ani jet neměl, je matrace na zemi. Vypadá to tady spíš jak v bordelu. Já nevím jestli jsem blázen já nebo všichni ti lidi tady? To si jako myslí, že tady budu spát na zemi v nějakým kutlochu na matraci na zemi? Jako takhle, spala jsem už na horších místech, ale odmítám tu spát s ním.
Když mu oznámím, že tady spát nebudu, řekne, že mě teda odveze zpět do centra a můžu přespat v „kanceláři“. Když si opět sednu k němu do auta, dojde mi, jak absurdní je to situace. Výjimečně mě to nerozesměje. Uvědomím si, že už to začíná být za hranou. Dnes jsem porušila snad všechno, co jsem slíbila, že dělat nebudu. V noci si tu jezdím po městě s cizím chlapem. Ale možná se mě bojí víc než já jeho. Třeba se mi fakt snaží pomoc.
Vysadí mě před kanceláří, před mým hotelem pro dnešní noc. Noc je nadnesený výraz, jedná se o pár hodin, je skoro jedna a za tří hodiny bych měla odjíždět. Uvelebím se na jedné sedačce, nejdřív vůbec nechci spát, ale únava posledních dní mě dožene. Začíná toho na mě být nějak moc. Potřebovala bych si někde pár dní odpočinout a rozmyslet si, co dál.
Moje oblíbený 2v1 tu vážně dostává zabrat. Já tu dostávám zabrat.
Dobrou noc!
Na dvě hoďky jsem únavou usnula a zaspala. Rychle poberu věci, vzbudím chlápka, co spal na druhé straně místnosti, aby mi vysunul vrata na ulici a vyběhnu ven. Ještě je brzy, je chladno a ulice jsou liduprázdné, bohužel ne bordelu prázdné. Vypadá to tu jak na skládce. V noci to nebylo tak vidět. Nepohoršuju se dlouho, zastavuje u mě nějaký minibus. Na otázku, jestli jedou do Laosu se mi dostane odpovědi v podobě neurčitého zakývání hlavou. Po pár kilometrech mě přestěhují do jiného minivanu. Jsem zachumlaná ve spacáku, ale nevyspím se ani po cestě, opět probíhá pro mě nepochopitelné stěhování lidí z místa na místo. Myslím, že do Laosu nedojedu ani dnes 
.
.Další dvě hodiny trávíme kus od hranic v Stung Treng, kde čekáme na autobus číslo 3. Jak je to s těmi vízy vlastně nevím. Tady je údajně nebylo možné získat na hranicích, ale lidi, kteří jedou se mnou, je tu dostávají. Jen po nich chtějí 45 $, já platila na ambasádě 35. I tak po mě chtějí zas nějaký drobný za vyplnění papíru. Samozřejmě jim nic nedám.
Ale pomstí se mi tím, že mě nevezmou do autobusu a 200 metrů musím přes hranice po svých, ostatní jedou autobusem. Četla jsem, že je to jeden z nejhorších hraničních přechodů v JV Asii. Žádné drama se tu nekoná, jen po mě na obou kontrolách chtěli po 2 
, prý za razítko.
, prý za razítko.Když jim odmítám zaplatit, nechtějí mi vrátit pas. Ale schválně jsem si v peněžence nechala jen dolar a řekla, že víc nemám a že potřebuju bankomat (věděla jsem, že tu žádný není). Asi by to šlo uhádat i bez placení, ale už na to nemám sílu. Naštvaně po nich hodím dolar a jdu.
Jsem v Laosu!
Po 24h jsem téměř na místě. Čtyři autobusy, jeden trajekt, 9 ušetřených $. Není to tak, že bych Kambodžu nesnášela. Mám na ní hodně hezkých vzpomínek a zážitků. Jen jsem chtěla ukázat, že to není vždycky jen růžový a zábavný. I když zábava je to skoro pořád, jen to někdy ocením až zpětně
.
.Ale teď jsem v Laosu. První, co tu vidím, jsou děti se koupající se při západu slunce v řece. Smějící se holčička stojí v tričku ve vodě, v ruce má mýdlo a v košíku kus od ní leží kartáček se zubní pastou a směje se na ostatní děti kolem sebe. A já se přistihnu, že se usmívám taky. To bude asi tou únavou…
