když nejde o peníze, tak o co?
Už si sama říkám na kolik jsem normální. Sedím v autobusu, kterej se buď dnes nebo nedýl zítra rozpadne a jedu na hranice s Kyrgyzstánem. Je 18:25. Venku tma jak v pytli, v autobusu slabě problikává světlo u stropu. Sem tam zahlédnu malého chlapečka, který sedí naproti a nejistě se na mě usměje.
Proč jsem si radši nesedla do maršrutky za 31 korun? Zavezla by mě a až do centra Oše. Místo toho jsem sedla do dnešního posledního autobus na hraniční přechod Dustlik za 9 korun. Možná to budu mít ve výsledku ještě dražší. Pak budu muset pěšky přejít hranice a do Oše si možná budu muset vzít taxi. Teda jestli tam dojedeme, zastavujeme každých 100 metrů. Taky jsem mohla jet taxíkem rovnou, ale ani jsem se nenamáhal ptát na cenu.
Nejde o peníze. Jenže o co tedy? Nejde ani o nějaké vzrušení. Nebo adrenalin. Jsem naprosto v klidu. Užívám si, že jsem tu sama mezi místními. Sedím na vyvýšeném místečku zády k řidiči a zkušeně beru peníze od lidí, kteří na něj nedosáhnou a podávám mu je. Tady nikoho nenapadne peníze nenápadně strčit do kapsy nebo nezaplatit.
Cestující jeden po druhém vystupují. Jsem 400 km od Taškentu a lidi tu zas vypadají jinak! Děti jsou ale stejný všude. Malá holčička si od maminky vyžádá peníze a chce sama zaplatit za cestu.
Jsem tu, je tu dost živo, plno taxikářů a stánků s jídlem. Já se zbytečně nezdržuju a vyrážím k hranicím. Škoda, že jdu na opačnou stranu. Naštěstí lidem dojde, kam mám namířeno a včas mě nasměřují správným směrem.
První voják, kterého potkám, na mě asi chce udělat dojem a perfektní angličtinou se mě zeptá, jestli mám manželku. Nejdřív se málem rozesměju nahlas, pak mi dojde, kde jsem a že bych se mohla hodit do klidu a ve výsledku to zas tak divná otázka není. Jako teoreticky jo, teoreticky mám manželku, svůj fejkovej prstýnek jsem dostala od Verči 😀. Moje obavy skrz registraci byly opět zbytečné, nikoho to tu nezajímá, dostanu razítko a můžu jít dál. Na Kyrgyzské straně je hraniční přechod obsluhován z kontejneru, který je nacpaný lidmi. Pořád mě někdo předbíhá, se svou mega krosnou jsem dost neskladná. Po pár minutách si mě všimne voják (nevím, jak velkou roli v tom hraje ta vojenská uniforma, ale dost kajak Veru!) a vyžádá si mě dopředu, dám mu pas a po asi pěti minutách, co do něho zírá a mě dav pomalu unáší zas na druhou stranu kontejneru, si začínám říkat, jestli je vše v pořádku. No v naprostém, jen padne pár otázek, jestli jsem tu sama, jestli mám manžela, ale pak už dostanu razítko a můžu jít. Všechno zabere asi 15 minut, na hranicích je dokonce směnárna, tak vyměním pár uzbekistánských sumů na kyrgyszstánské a jdeme objevovavat novou zemi.
Poznatek 1: taxikáři všude stejný. I když stojím půl metru od maršrutky, tak maršrutka prý nejede a musím si vzít taxi. Já fakt nejsem tak blbá. Proč to pořád zkouší?😀
Po pár minutách jízdy si uvědomuju, proč se mi v Uzbekistánu tak líbilo. Lidi tam byli takový slušní. Tady už se zase jede klasika. Sedím vedle Uzbeka, co se mnou jel už v autobusu na hranice, ale za mnou sedí 28letý Kyrgyz a ten si teda servítky nebere. Proč taky, je mu 28, na místní poměry dost divný, že ještě nemá ženu, tak proč ztrácet čas.
„Odkud jsi?“
„Z Čech.“
„Kdy ses narodila?“
„1992.“
Chvíli počítá. „Máš manžela?“
„Jo.“
„Kde ho máš? Proč seš tu sama?“
Začnu se smát. „To je větší výslech než na hranicích.“ Jak říkám, prstýnek občas nestačí.
„Můžeš bydlet u mě.“
„Ne díky, mám hostel.“
„Kdy jedeš zpět do Čech.“
„Brzy.“
„To je škoda, jsi moc krásná,“ řekne na rozloučenou, než vystoupí.
Nedá se mu upřít, že by byl džentlmen, po celém dni na cestě si přijdu všelijak, jen ne krásná. „Děkuju, ahoj.“
Mrknu do mapy, jsme tři kilometry od hostelu. V maršutce už kromě řidiče a jeho malého brášky nikdo není.
„Kam jedeš?“
„Šarkirova ulice, tady.“ Strkám mu pod nos telefon s mapou. Pamatuju si, jak v Maroku vůbec mapám nerozuměli, to tady naštěstí neplatí. Když k sobě budu upřímná, tak v Maroku jsem mapám ještě moc nerozuměla ani já. Řidič je navíc ženatý a další ženu nepotřebuje, takže cesta proběhne bez zbytečné debaty o mém vymyšleném manželském životě. Nechci jim lhát, ale někdy je to prostě jednodušší. Dojedeme skoro až před hostel.
„Kolik za cestu?“
„50.“
„50?“ Podivuju se. „Na dveřích je psáno 5 a 10 za zavazadlo.“
„Ale jedeš sama, zavezl jsem tě až sem. Teď jsem taxi. 100.“ Vysvětlí a zkouší mi to napálit ještě víc.
Viděl, jak si počítám peníze, je mi to jasný. Tvoje blbost Lenko… Ale zase odsud posud. Dávám mu 50 (16 Kč), dovezl mě až sem, poděkuju a vyskočím ven na ulici.
Je tma, ale docela teplo. Tak jsem nakonec ušetřila 4 koruny, když jsem si nevzala maršrutku do centra Oše. Jenže tady nešlo o peníze. Čert je vem… Nějaké 4 koruny, i kdyby to bylo 40. Ale co bych sem asi tak psala? Že jsem v Andijanu nastoupila do autobusu a v Oši z něj vystoupila? To bych si ani nemusela psát, to bych mohla rovnou zapomenout.
