Jsem v Laosu. Super.
Jsou tři ráno a kdyby nebyla taková tma, můžu napsat, že už několik hodin koukám do stropu.
Ale nevidím ani ten strop.
Zamrkám očima do prázdna a přijdu si ještě o trošku víc ztracená. Převaluju se na posteli zakryté moskytiérou a úspěšně se mi daří myslet na hlouposti. Co se to se mnou děje? Tak dlouho jsem cestovala sama, tak proč je mi najednou smutno? Už to trvá několik dní a nevím, jak z toho ven.
Chatka na břehu řeky je ze dřeva a mezerami mezi křivými prkny začíná prosvítat světlo. Brzy bude ráno, další den. Můžu dělat cokoliv, můžu jet kamkoliv. Ale mě je to právě teď jedno. Vlastně mi je úplně fuk, kde jsem. Nedávno mi někdo napsal, že přeci nemůžu být smutná, že žiju život snů mnoha lidí. Pravda je, že nešťastný můžete být stejně doma, jako všude jinde na světě.
V tom se zarazím uprostřed sebelítosti. Kdy došlo k tý změně? Kdy se z holky, která před pár týdny řešila, jak to udělá, až jí jednou dojdou peníze, aby se ještě nemusela vrátit domů, stala holka, která tady fňuká do polštáře. A proč? Protože s ní někdo nechce cestovat?
Mám dvě možnosti, buď dál fňukat a skutečně se vrátit domů, nebo si uvědomit, proč tohle všechno dělám. Co mě na tom tak baví. Co chci ještě vidět. Co chci. Co chceš, Lenouši? Paráda… samomluva, to tu ještě chybělo.
Ještě nechci domů. Vždyť toho chci ještě vidět tolik! Najednou si uvědomím, jak směšný tohle je. Je v pořádku být někdy smutný, nešťastný, zklamaný, nevědět co dělat, nebo co si počít se životem. Sem tam, ale ne pořád, to stejně nikam nevede. Po nějaké době vám dojde, že to nemá smysl.
Někdy kolem 4 ráno se rozhodnu, že už to takhle dál nechci. Byla jsem sama několik měsíců na Balkáně, Kavkazu a střední Asii a teď se najednou bojím, že to tady sama nezvládnu? Zvládnu! Zvládnu cokoliv. A asi poprvé v životě tomu skutečně věřím.
Nakonec přeci jen usnu. Ráno si půjčím kolo a vydám se průzkum ostrovů. Jestli jich je tu skutečně 4000 nevím, ale je to boží. Krávy, sucho a hrající si špinavé děti uprostřed prašných cestiček.