Odjezd do neznáma
Je to tu. Den D. Nebo spíš den O. Odjezd. Rok po tom, co mě to poprvé napadlo. Že mě cestování baví asi nějak víc. Tenkrát to byla taková šílená myšlenka, co mi jen bleskla hlavou v maršutce cestou po Gruzii. Hned jsem ji zahnala. Protože je to bláznovství, já nemůžu takhle cestovat. Ale ta myšlenka se zahnat nedala, neustále se mi vracela až už jsem nedokázala myslet na nic jiného. Strašně mě to překvapilo, nikdy mě cestování moc nelákalo.
A teď je to tady. Vážně se to děje? Perou se ve mě všechny možné pocity. Radost, strach, nadšení i obavy z toho, že absolutně nevím, co mě čeká. Znáte takovou tu nervozitu, když se na něco těšíte a zároveň se toho strašně bojíte? Tak přesně takhle se teď cítím.
Je asi 9 ráno, považuji za úspěch, že mám v den odjezdu skoro sbalený batoh. Teda úspěch je, že vůbec ten batoh mám. Od včerejška. Protože proč nenechat všechno na poslední chvíli, když máte asi tři měsíce na přípravu. Už si půjdu jen zaběhat, zabořím nos do těch mých chlupatých miláčků Adíka a Čertínky a skočím za babičkou. Ta mi asi po sté řekne: „Že se ti chce. Mě by se nechtělo. Budeš spát někde ve špíně, budeš mít hlad a ještě něco chytneš. Dáš si ještě kousek buchty?“♥
V sobotu ráno letíme s Verunkou do Podgorici. V Černé Hoře se moc zdržovat nechceme, nejspíš hned přejedeme do sousední Albánie. Tam nemáme v plánu ještě nic 
. Možná trek v horách, možná si dáme v nějaké vesničce víno, nebo se budeme koupat na albánské riviéře a obědvat melouny na pláži…
Letím se dobalit, jsem zvědavá, jestli se vejdu do jednoho batohu.
