Koupání, první spaní venku, pokus o stopování
Spaní na letišti není jen tak. V Krakově jsme spali na kovových lavicích, v Baku na gauči, v Dubaji nás nenechali vyspat ani na zemi ve spacáku. V Katovicích jsme si našly opuštěný dětský koutek, kde byl klid, zásuvka a umyvadlo. Vyhodit nás přišli až po třech hodinách spánku. Co chtít víc?
Po dvouhodinovém letu nás Černá Hora vítá sluníčkem. Příjemná změna po deštivých dnech v Česku. Letiště Podgorica je malé a nemají tu směnárny (důvod zjišťujeme za půl hodiny v obchodě #blondyny #cestovatelkyamaterky #nepripravenostlevelmilion). Z letiště do města prý jezdí jen taxi, taky je údajně svátek a všechno je zavřený. To určitě. Taxikářům nevěřit. Nikdy. Teda skoro nikdy. Autobus vážně nejel, ale svátkem to nebylo. Vydaly jsme se do města pěšky a po chvíli zjišťujeme, že se tu nedá stopovat. Jezdí tu spousta zahraničních aut a taky škodovek, ale nikdo nám nechce zastavit. Pěšky jsme došly až na hlavní silnici vedoucí do Podgorici a odtud už jsme si chytly autobus.
Na autobusovém nádraží (poprvé) měníme plány. Původně jsme chtěly jet rovnou do Albánie, ale autobus jede až za 6 hodin, takže jedeme do Budvy k moři ať aspoň můžeme říct, že jsme byly v Černé Hoře. Necítím se tu úplně ve své kůži. Je tu dost draho, v autobusu nehraje hlasitá hudba a je to tu celkově dost civilizovaný. Zkrátka jsme ještě v Evropě.
Budva je přímořské letovisko. Všude hotely a pláže plné lehátek s turisty, co si přijeli užívat vysněnou dovolenou. Takže hned mizíme pryč. Máme štěstí, že jsme vyskočily z autobusu u pláže, kde se neplatí za vstup. Jsme dost unavené z cesty, takže se zbytek dne jen koupeme a válíme u moře. Jediná rušivá věc je hlasitá hudba z okolních barů.
V podvečer si balíme krosny a vydáváme se hledat místo na přespání. Procházíme přes resorty. Krásné upravené pláže a restaurace s hezky oblečenými lidmi. A do toho my dvě. Unavený, rozcuchaný blondýny s krosnama. Je tu minimum místa a já mám co dělat, abych někomu batohem neurvala hlavu. Ach jo, ani tady nezapadneme.
Je 19:42, sedíme na zídce v parku u hotelu, kde bychom neměly ani na snídani, jíme nějakou housku plněnou masem a netušíme, kde budeme spát. Právě kolem nás projelo Lamborghini, čekám kdy nás vyhodí i z toho parku.
Nakonec se rozhodneme, že zkusíme přespat v lesíku nad mořem uprostřed 5* resortu. Jediný problém je, že je to hodně hlídaný. Asi počkáme do tmy a pak zkusíme postavit stan. Co nám můžou udělat? Maximálně nás vyhodí.
Už nás objevil policajt. Se samopalem. Paráda, jde nás vyhodit, kde budeme sakra spát? Moc nechápu, co tu tak hlídají a hlavně proč mají samopal. Přijdeme mi to děsně vtipný, celá ta situace. Dusím se smíchy zatímco do mě Verča šťouchá ať jsem zticha. Stojíme v hotelovém komplexu a blíží se k nám hlídač se samopalem. Už nás viděl, tak jen stojíme a čekáme, co se bude dít. A nedělo se nic. Nakonec nás tu nechal přespat, jen musíme zůstat přesně na tomhle místě, a hlavně žádný stan. Ještě se kolem nás dvakrát prošel, významně si přitom držel samopal. Asi aby byl jasný zákaz stanu a šel pryč.
Je krásná letní noc, pár metrů nad mořem, žádný komáři, žádná hlasitá hudba z baru. Rychle vyčistit zuby a spát. Krásná hodinka spánku. Dokud nepřišla bouřka. Kašleme na zákaz a potmě stavíme stan. Jen ulehneme, začnou padat první kapky deště. Takovou bouřku jsem venku ještě nezažila. Začínám mít i trošku strach. Hodně prší, do toho hromy a blesky. Myslím, že nás přišel zkontrolovat i ten policajt. Únava mě přemůže a po chvíli usínam.
Budíme se do krásného rána, po bouřce ani památky. Zabalíme se a jdeme na autobus, chceme se dostat k jezeru Skadar. Z Černé Hory by mělo být hezčí. Na autobusové zastávce nám zastavuje Dragon. Že prý nás kousek hodí za 6 €. Souhlasíme. Cena je stejná jako za autobus. V autě z něho vypadne, že je taxikář a že by nás hodil až k jezeru, akorát na nás zkouší ceny jako 50 € a podobně. Hm, vysvětlujeme, že je to drahý a vystupujeme si ve vesničce Petrovac.
Doprava je tu vážně drahá a ani dnes se nám nedaří stopovat. Dokonce si poprvé v životě píšeme ceduli. Jenže tu jezdí pouze turisti, taxíky, nebo taxikáři v soukromých autech, co vozí lidi na černo. Jdeme tedy na autobus, ten nás zaveze do městečka Sutomore. Tady zjišťujeme, že se přímo k jezeru autobusem asi vážně nedostaneme. Další změna plánu. Jedeme do Albánie už dnes. Kupujeme lístek do městečka Ulcinj a odtud pak přes hraniční přechod Muriqan-Sukobin do Albánie. V Ulcinj máme asi 45 minut, takže jdeme na kafe. Je kupodivu dobrý, stojí jen euro (blížíme se k Albánii). Černá Hora asi není tak špatná, jen jsme se trefily do extra turistických míst. Navíc tu běží rychlá wifi a mají tu čistý záchody. Rychle vypijeme kafe, neřekneme si ani slovo, máme 30 min na napsání domů, že jsme naživu, že jedeme do Albánie a ozveme se až to půjde.
Tak Čao Montenegro!
Neboj Barunko 🙂