Moře, kola, spousta zmrzliny, taxi a Stopování
Ležím ve stanu a celou noc neusnu, protože asi 200 metrů od nás probíhá párty. Ale aspoň si můžu sepsat dnešek. Nevím. Nevím jak to tady popsat. Jsem tu 8 dní a stále jsem z toho v šoku. Dnes je neděle, alespoň kalendář to říká. Já už zase začínám ztrácet přehled. A jak jsem se sem dostala? Do stanu k termálním pramenům u městečka Tepelenë?
Z Beratu jsme odjely prvním ranním autobusem. Hostel ve Vloře byl trošku zklamání. Nebyl úplně nejlevnější, zato trošku ušmudlaný a se špatným internetem. Moc jsme se v něm nezdržovaly, půjčily si kola a vyrazily na pláž. Najít u Vlory nějakou pěknou byl trošku oříšek. Pěknou znamená s dobrý přístupem do vody a pokud možno bez milionu lidí a slunečníků. Najezdily jsme asi 35 km, zastavily se na ostrůvku Zvërnec a daly si výbornou rybu k obědu. Je to tu krásný, až na ten bordel. Všude jsou odpadky, celý les podél pláže připomínal skládku.
Nakonec jsme se dostaly na jednu pláž u hotelu, dokonce nás nechali asi hodinu ležet na lehátku, než přišel pán s ledvinkou vybírat peníze. Ještě se zastavíme na kávu a zmrzlinu, hlavně kvůli internetu. Každá kavárna tu má rychlou wifi, takže toho využíváme. Musí na nás být opravdu skvělý pohled. Káva stydne, zmrzlina taje a my jsme zase každá ve svém virtuálním světě.
Přemýšlíme co dál. Asi pojedeme do Makedonie dřív a dáme tam ještě hory. Doprava je tu všelijaká. Vůbec to tu není připravené na turisty, ani taxikáři nevědí, že mají nahánět lidi. Zítra asi pojedeme do Gjirokastëru a možná už zase budeme spát venku. Kdo ví. Nejlepší plán je totiž nemít plán.
Dnešní den začal úplně obyčejně. Ani to nevypadalo, že by se mělo něco zvláštního dít. Ani jsme nevěděly kam dojedeme a co budene dělat. Ubytování jsme měly se snídaní a byla výborná. Káva, chleba, vajíčka, ovoce, zelenina, sýr, marmeláda. Tím si hostel trošku napravil reputaci. Následně si ji pokazil kvůli platbě za půjčení kol. Chtěli 5 euro za kolo, nakonec nám nechali 1 zdarma, ale stejně. Kdyby si aspoň odpustili ty řeči, že je to na údržbu. Ty kola v životě neviděly servis, Verča si musela na svoje sedlo přidělat deku, aby na něm vůbec zvládla jet. Vím to moc dobře, musela jsem na něm dojet do hostelu asi dva kilometry, protože mi Verča při odjezdu z kavárny ukradla moje kolo…
Do Gjirokastëru se dostáváme autobusem přes městečko Levan. Sice tu jezdí autobusy, ale nemají to moc logisticky vyřešený. Mít auto by bylo ideální. Na spoustu hezkých míst se nedostaneme, protože nikoho nenapadne, že by tam někdo chtěl jet. Staré město je, stejně jako Berat, zapsáno na Seznamu světového dědictví UNESCO jako zachované osmanské město.
Odhadem musí být tak 50 stupňů a my se táhneme s batohama po městě, nakonec je necháváme na info centru (nevím, proč se tomu říká infocentrum, když nic nevědí). Projdeme se na hrad, na oběd a ještě chceme k mostu Al pasha. Je to jeden z nejznámějších objektů ve městě. Cesta k němu je šílená, nikdo neví, kde je. Nejhorší na téhle zemi je bordel. Je všude. Odpadky, oblečení, boty, deky, všechno. Po troše bloudění je most nalezen, vyfocen a můžeme se vydat zpátky. Ještě je celkem brzy, ptáme se na autobus do Permetu. Poslední jede v 1, teď jsou 4. Víte jak se říká, že když něco opravdu chcete, celý vesmír se spojí, abyste to mohli uskutečnit? Tak mi si dnes opravdu přály dojet k termálním pramenům u města Permet.
Jedeme na kraj města, kde má být autobusak a k našemu nemilému překvapení autobus skutečně nejede. Ptáme se nějakých chlapů v kavárně. Absolutně si nerozumíme, ale rukama nohama nám vysvětlí, že máme zkusit autobus do Tirany a někde z něho vystoupit a pak nevím, to už jim nerozumíme. Na druhé straně silnice zastavuje minibus, běžíme k němu, jestli by nás kousek nevzali. Nevím, jestli se tomu dá říkat stopování, když se někomu nacpete do auta. Původně ani nechtěli, že nemůžou, že je to služební a mají GPS a tak. Nakonec nás asi dvacet kilometrů popovezli a vyhodili nas na křižovatce. Dnes nás stopování nemine.
Po chvíli staví rodina z Tirany, rodiče a syn asi v našem věku. Skoro je mi blbý si sedat na kožený sedačky v jejich luxusním mercedesu. Cestou vidíme první auto v příkopě a jeden velký kontrast. Právě sedíme v luxusním autě a na okraji Gjirokastëru jsme viděly žít lidi v… ani nevím, jak to nazvat, asi chýše? Rodiče toho kluka vystoupí v nějakém hotelu a on nás hodí až do městečka, odkud chceme stopovat nebo se nějakým způsobem dostat k horkým pramenům. V obchodě nám prodavač říká, že asi nějaký autobus pojede. Jede. Zrovna když platíme. Běžím za ním, ale ani ho nenapadne zastavit.
Ve městě zůstat nechceme, chceme spát venku, proto nám nezbývá nic jiného než si vzít taxi. Na náměstí stálo klasické albánské auto taxi, starý Mercedes. Do města Pernet nás hodí za stovku (přes 20 km), až k těm pramenům za asi 300 Kč. Kroutíme se, že je to moc a on nám sám od sebe řekne, že nás hodí na autobusak, že to budeme mít levnější. Dokonce si myslím, že autobus, který nám ujel by stál víc.
Musím se tady tomu smát. To, že Albánce nenapadne zaheslovat si wifi, takže sedíme na ulici a chytáme internet z nějakého hotelu, že taxikáři nevědí, že musí lidi nahánět. Dobrý, ještě chápu. Ale že vám taxikář řekne, že vás hodí na autobus, že je levnější? Kde to jsem? V ráji?
V Permetu se jdeme zeptat do hotelu naproti zastávce, ale dnes už opravdu nic. Až ráno, bezva. Pan nám každé přinese vodu z ledničky a zavolá taxi za 159 Kč. Asi 15 km úplně mimo město. Spíš než taxi to byl nějaký jeho kamarád, ale to je jedno. Celá naše konverzace spočívá v tom, že se pán jednou za čas zeptá banja? Hotel? A nejvtipnější mu přijde, že má Roomstera a veze dvě holky z Čech. Obecně nám tu škodovka otevírá spoustu možností ke konverzaci. Cestou koukáme na hory, jsou nádherný, ale je tu děsný vedro, tak to asi necháme být.
Tohle místo má neskutečnej potencionál, dalo by se tu vybírat vstupný, líp sem vyřešit doopravu, udělat aspoň stánek s jídlem. To by se hodilo, asi zůstaneme dvě noci a jídla moc nemáme. Ne, to je ani nenapadne. Na druhou stranu líp pro nás, jsou tu z 90 % jen místní. Na lavičce jíme meloun a pán vedle nás se ptá, jestli máme vývrtku. Máme a za odměnu dostáváme každá kelímek s vínem.
Jdeme se vykoupat a nic nám nechybí. Až na čokoládu. Spaní venku je bombice.
Dobrou noc, jdu ještě zkusit spánek, než mě tu třeba napadne podnikat.
