Medvědi a morčata, kláštery, výhledy a stopování
S tím medvědem jsem to nemyslela vážně, ale teď mám pocit, že ho slyším. Už chci do hostelu. Dokonce budím Verču, že slyším medvěda a že aspoň dnes bychom mohly dát jídlo kus od stanu. Rozepínám zip a lezu ven v očekávání, že se proti mě vyřítí minimálně grizzly. Žádné drama se nekoná, ale stejně věším tašku s jídlem na jednu z informačních tabulí u vleku. Spíme pod sjezdovkou. Je 3:18 a začal tu štěkat pes, proč asi? Zahání medvěda? A u hlavy mi pořád něco šustí, Verča si myslí, že morčata. Nám už opravdu přeskočilo. Kdo ví, jestli je to přemírou cukru, nevyspáním nebo něčím jiným. Možná bych měla přestat pít kafe na noc.
Stopovat od hotelu se nám asi nepodaří, na parkovišti jsou dvě auta a do nejbližší vesnice je to 6 km, proto si z recepce necháváme zavolat taxi. Pracuje tam sympatický kluk, celkem kajak. Tentokrát se usmívá na Verču, ale jí se nelíbí. Taxi tu bude za 15 minut, což znamená jediné, stíháme kafe.
Včera jsme prohlásily, že už do hor nikdy nevlezeme. Jenže nikdy a navždy jsou dost ošemetný slova. Nikdy může být už zítra opět ve hře a navždy může během chvilky skončit. Stejně tak to je i s naším vstupem do hor. Jedeme autobusem ke klášteru Treskavec a koukáme z okýnka.
„Leni? Hezký hory viď?“
„Ani na to nemysli!“
Do hor asi ještě někdy vstoupím, jen to nebude zítra ani za týden. Ale netrvá ani hodinu a už lezu v žábkách po skále ke klášteru Treskavec. Ten se kompletně opravuje, nevím, co jsem čekala jiného. Na druhou stranu je tu tak krásný výhled, že stálo za to, si sem zajet. Čekání na autobus si zpříjemníme melounem, potom krmíme kočky v parku, dáváme si kávu číslo nekonenečno a já si ukopnu palec o chodník. Paradox je, že výjimečně ani nekoukám do telefonu. Dnes trávíme hodně času na cestě, jednou z mezizastávek je město Kičevo, jsou tu zvláštní lidi, jezdí tu jen BMW a Audi se švýcarskou poznávací značkou. Ale nejvíc mě stejně zaujme kůň s hlavou v kontejneru, kde si hledá večeře po celou dobu našeho dlouhého čekání na autobus. I okolí vypadá jinak. Jsou tu k vidění mešity a obrovské, luxusní domy, které se zdají být opuštěné.
V autobusu zjišťujeme, že by pro nás bylo lepší vystoupit na křižovatce v půli cesty a pak stopovat k jezeru Mavrovo, kde chceme přespat. Jsem dost skeptická, v ČR by nám určitě nikdo mimo zastávku nezastavil, natož uprostřed křižovatky, ale jdeme se zeptat. Řidič i pán, co vybírá peníze, jsou ochota sama. Zastaví nám asi sto metrů od křižovatky, a když si vytáhneme batohy ze zavazadlového prostoru, ukazují, že si máme naskočit zpátky a dovezou nás přímo na křižovatku. Mnohokrát jim děkujeme a přebíháme silnici. Nejsem žádná velká stopařka a vždy, když mám na nějakém místě zvednout ruku a začít stopovat, pociťuju lehkou nervozitu. Naštěstí to netrvá dlouho a zastavuje u nás hned třetí auto, je plné k prasknutí, mladý pár a nejspíš tatínek jednoho z nich. Myslím, že neviděli naše batohy, jinak by nám nikdy nezastavili. Tak tak se vejdeme, je to jízda dost na těsno, ale Verča se očividně líbí dědovi, který s námi sedí vzadu, pořád se na ní směje a občas ji pohladí po vlasech.
Ve vesničce Marvovo Anovi strávíme poslední noc ve stanu. Ráno se autobusem vydámáme k nedalekému klášteru Sv. Jovan Bigorski. Překvapivě se neopravuje, ale za to je tu jedna svatba za druhou. U vstupu se nás ujímá Milan, prodává tu vsupenky, můžeme si u něho nechat batohy a po prohlídce se máme zastavit na kávu. Ke kávě mu nabízíme sušenky, ty Milan odmítá a na oplátku vytahuje domácí pálenku. Tu odmítáme my, je sotva poledne a navíc neskutečné teplo. Ségra mi jednou názorně předvedla, jak vypadá kombinace tvrdého alkoholu a sluníčka a nerada bych tu ztratila všechny své věci. Je to fakt dobrá historka, škoda, že by mě zabila, kdybych to sem napsala. Milan je fajn, vypráví nám o svém životě v nedaleké vesničce, nedaleko od ní je i vodopád. Za chvíli mu končí směna, můžeme jet s ním a ukáže nám, kudy se k němu dostaneme. Tuto nabídku už neodmítáme a za chvíli už jdeme cestou necestou k vodopádu. Škoda, že je přes léto málo vody, ale i tak to byla příjemná procházka, na chvíli jsme se schovaly před sluníčkem.
