Památky, kočky, Oliver, hořké rozloučení
Když už jsem se vydala do Řecka, nemohla jsem vynechat Athény! Kdo by nechtěl do Athén? Nikdy dřív jsem nebyla extra velký fanoušek historie. Dokonce si pamatuju, že svoji první pětku na střední jsem dostala z dějepisu. Ale antické Řecko a Řím? To byl sen tak nějak vždycky. I přes to, že na cestách mám do antické bohyně daleko, ale to na tom nic nemění. Bohužel první dojmy z města nejsou nic moc, už po prvních pár minutách tu vidím všechna negativa Soluně jen ve větším měřítku. Víc bezdomovců, víc povalujících se se černochů, víc tu na mě zírají. Taky nepořádek a chátrající budovy. Asi začínám chápat proč se cizincům tak líbí Praha.
Jen co se ubytuju, vyrážím do města. Bydlím v centru a první zajímavost, na kterou narazím, je známý masný a rybí trh. Fotku z něho nemám, bylo odpoledne a už se tu pouze uklízelo, takže jsem tam byla skoro sama a při procházení trhem jsem si připadala doslova jako kus masa. Radši jsem ani nefotila, trošku jsem se bála, že mě přítomní prodavači naporcují do vitríny mezi kuřata a králíky. Po městě se potuluje spousta koček a je tu strašně moc holubů, lidi se s nimi dokonce fotí. To mě zrovna moc nebere, holubům se raději vyhýbám. Na lavičkách v parku i na náměstí tu na střídačku leží bezdomovci, turisté i místní. Odpočívají, čtou si knížky a povídají si.
Jdu po městě a přistihnu se, že se usmívám. Kolem mě chodí spousta velkých skupin lidí s průvodcem. Na jednu stranu je to fajn, nemusíte se o nic starat, vidíte všechno, co byste tu měli vidět a ještě o tom dostanete veškeré dostupné informace přímo do sluchátek. Já si jen tak chodím a ani zdaleka neuvidím všechno. Teď jsem si jen narychlo na hostelu označila v mapě pár míst, ale je mi jasný, že polovinu z nich stejně nenajdu, protože se ztratím i podle mapy, ale za to se objevím někde, kde jsem zaručeně být nechtěla. I ten trh byla náhoda, viděla jsem ho přes ulici. Ale když chci někde zastavit, můžu. Když si chci prohlížet kostel o dvě minuty déle, můžu. Zkrátka si dělám, co chci. Tak tohle je ta svoboda?
Pokud neumírám hlady, snažím se vyhýbat obchodům v centru. No… v Řecku bych se jim vyhnula i kdybych umírala. Nektarinka chutná dobře i bez turistické přirážky. Mě dokonce víc, řekla bych, nemá hořkou pachuť toho, že budu bez večeře. Stánky na náměstí Monastiraki si jen projdu a pokračuju dál. Sem tam se dostanu do uliček, kde se mi podaří schovat se i před turisty, ale sama určitě nejsem, stále je tu spousta koček a pouličních umělců, co hrají na hudební nástroje od flétny, přes bubny po klavír. Jen se procházím s úsměvem na tváři, zdravím se s nimi „jásos“ a odměnou je mi úsměv a několik jistě milých slov v řečtině, kterým nerozumím. Pořád tomu nemůžu uvěřit. Vážně jsem tu? Procházím se v zahradách kolem Zappeionu, slunce mám víc v duši než ve vlasech a jsem naprosto šťastná.
V nejlevnějším hostelu potkáte dva základní typy lidi. Tím prvním jsou lidi, kteří tu chtějí jen přespat, batůžkáři, low cost cestovatelé. Ubytování pro ně není důležité, chtějí jen někde složit hlavu a odložit batoh. Tím druhým typem jsou zvláštní existence, které celé dny sedí na hostelu s nepřítomným pohledem, občas s vámi prohodí pár slov a ještě se mi nepodařilo zjistit, co je náplní jejich pobytu nebo života.
Oliver nepatří ani do jedné kategorie. Nikdy dřív v hostelu nebyl, ale řekl si, že to vyzkouší. A tak se stalo, že jsme se potkali u snídaně. U stolu nás sedělo pět, ještě Hector ze Španělska, kluk z Amsterdamu a jeden případ výše zmíněné ztracené existence. Oliver měl v plánu půjčit si kolo a projet si město na něm. Ale víte, jak je to s plány… Nemohl sehnat půjčovnu, která by měla volná kola, tak se mě zeptal, jestli si neprojdeme město společně. Jasně, proč ne?
Nejdříve si to namíříme na Akropolis. Já se teda dost prohnu, 20 euro za vstup. Ale co už, kolikrát se sem ještě podívám? Nějaký turista prý napsal, ať sem lidi nejezdí, že je to podvod, že tu nic není, jen rozpadající se sloupy, které ani neumí opravit. Takové doporučení vám nedám, jsem ráda, že jsem tu byla, ale příště budu chytřejší a určitě sem nepojedu v létě, nejen kvůli výhodnějšímu vstupu, ale i kvůli lepšímu počasí a menšímu zájmu turistů. A třeba budu mít ještě větší štěstí a nebude se zrovna nic opravovat. Pokud by se někomu nechtělo dávat tolik peněz za vstup nebo ho nelákalo tlačit se houfem lidí, doporučuji vyšlápnout si na protější kopec, kde nemusíte nic platit, i když je tu Philopappos Monument. Ale především, je odtud nádherný výhled nejen na Pantheón, ale i na celé město až k Egenskému moři. A je to naprosto boží místo na západ slunce! Nejlepší je sem zajít pozdě odpoledne a udělat si tu piknik a zůstat až do tmy. Nebudete tu úplně sami, ale i tak to stojí za to. Zbytek dne trávíme procházením se po městě kolem Chrámu Dia Olympského, Dionýsova divadla nebo Panáthénského staidonu. Oliver je ještě větší milovník koček než já, takže asi půl hodiny sedíme na chodníku před místním obchůdkem, kde si hrajeme s kocourem Cowboyem zatímco nám o něm jeho majitel vypráví neuvěřitelné historky. Po čase už jsme unavení z lidí i toho, že po nás chtějí peníze i za vstup do parku, tak si najdeme místo, kde je konečně trošku klid. Hřbitov. To je taková sázka na jistotu ve většině měst.
Sama bych se v noci v Athénách asi netoulala, i pro to jsem ráda, za Oliveru společnost. Večer se procházíme přes centrum, které je plné street artu a malých romantických restaurací. Každá je originální a hlavně teď večer to tu ožívá. Ale jen co zahnete za roh, vidíte skutečný život velkoměsta. Rozpadlé a pomalované budovy, mraky bezdomovců a prostitutek. I to jsou Athény.
Ráno se rozloučíme, naposledy dostanu nabídku na plavbu lodí po řeckých ostrovech, naposledy to zvažuju, ale musím odmítnout. Za dva dny už potřebuji být někde jinde, ale část mě toho strašně lituje, určitě by to byl skvělý zážitek. A když tedy nechci na loď, mám se někdy zastavit v Abu Dhabi, kde teď právě žije.
Nerada bych, aby to vyznělo, že se mi tu nelíbilo. Jen je má návštěva Athén asi trošku poznamenaná tím, co se mi stalo večer na nádraží, když jsem odjížděla. Málem mi totiž ukradli kabelku. Byl by to učebnicový příklad krádeže. Nevím, jestli existuje nějaká příručka pro zloděje, asi ne.. ale pokud by existovala, psalo by se o tom už v první kapitole. Seděla jsem na vlakovém nádraží, bylo asi 9 hodin večer a vlak mi jel až o půl noci. Nešla jsem do čekárny, protože tam seděli „divný“ lidi, seděla jsem na chodbě uprostřed nádraží, kde nebylo úplně rušno. Na jedné straně jsem měla krosnu, na druhé kabelku (položenou jen vedle sebe!) a v ruce telefon. Na straně, kde jsem měla krosnu, byla telefonní budka, ke které přistoupil kluk, rozsypal drobáky po zemi a něco i na můj batoh, začal mi něj sahat a něco říkat. Tím se perfektně postaral o mou pozornost a a jen díky hodně velké náhodě, troše štěstí a nešikovnosti druhého kluka, se nic nestalo. Asi by se jim to i povedlo, ale ten druhý o kabelku nejdřív zavadil a já si ho všimla dřív než mi kabelku stihl sebrat. On jen zvedl ruce v gestu „já nic, jen se tu procházím“ a oba zmizeli. Mě polil studený pot, ne z toho, že by se něco stalo, ale z toho, co se mohlo stát. Někdy to možná vypadá, že vyhledávám ty největší šílenosti, ale ukradená kabelka s doklady v zahraničí na mém seznamu zážitků být nemusí. Byla to částečně i moje chyba, nebo spíš blbost. Už když jsem si sedala, říkala jsem si, že bych si měla kabelku přehodit přes rameno, jenže znáte to… Za chvilku, jen si sednu a odepíšu na zprávu. Ne. Vážně si hlídejte svoje věci.
Možná jsem trošku potřebovala vrátit nohama na zem. Doteď mi přišlo všechno úžasný a jednoduchý. Kabelku jsem pak křečovitě držela celou cestu vlakem, kde jsem téměř nezamhouřila oči. A to mě čekala ještě další noc na cestě, ale o tom až zase příště 🙂
Málem bych zapomněla. Oliver je začínající fotograf a kromě památek občas blejsknul i mě. A až se vrátí domů z plavby po ostrovech, pošle mi zbytek fotek.
