noční tbilisi, Taxi, výslech na hranicích
V Tbilisi nemáme v plánu se moc zdržovat, chceme jet rovnou do Arménie. A to je to jediné, co ten den můžeme, chtít. Nakonec nejedeme nikam, na nádraží Ortačala, odkud se jezdí do Jerevanu i Baku v Ázerbajdžánu čekáme dvě hodiny jestli se naplní maršutka. Dva řidiči nás pozvou na kávu a čaču (tu odmítáme), ale dnes už nic nepojede, je pozdě. Musíme si najít hostel a přespat tu. Do Arménie pojedeme ráno. Zajdeme si na pozdní oběd a projdeme se po nočním Tbilisi, nemáme moc času, ale katedrála Nejsvětější trojice je jedna z nejznámějších budov ve městě a v noci stojí za návštěvu snad ještě víc než přes den.
Rano máme budíček už na 6 ráno, posnídáme, sbalíme si krosny a vyrazíme na maršutku, která ovšem nejede. Na ulici je liduprázdno, je tu jen uklízeč, který nám říká, že maršutka jede asi za půl hodiny. Blbý, za 30 minut potřebujeme být na nádraží, radí nám taxi, prý za 40 Kč. Já protestuju, ségra mi říká, že sem nepřijel čekat. Ok, bereme taxi, kterých tu jezdí milion. Zastaví u nás starší pán, chce 50 korun, já to u smlouvám na 40 a myslím, že jsem mohla jít ještě níž. Cestou na nádraží si povídáme o těžkém životě v Gruzii, o Abcházii, ze které pan pochází, už 27 let neviděl svůj dům. Má dvě děti a pět vnoučat. Česko zná, byl v Praze v roce 78, letěl tehdy přes Moskvu. Jeho bratr byl prý v roce 68 v Praze. Těch 15 minut jízdy uběhlo jak nic.
Na nádraží si rychle kupujeme jízdenky a nějaké jídlo na cestu. Ještě chci koupit lobiani (placka s fazolemi), aby ji ségra ochutnala. Najdu ji u stánku za rohem, ale prý bude až za 10 minut. To je škoda, protože přesně za deset minut mi odjíždí maršutka do Arménie. Paní mávne rukou, řekne, že řidič je její kamarád a pošle kolegyni, aby mu vyřídila, že čekám na jídlo. Pořád mi opakuje, ať jsem v klidu, že počkají. Já jsem v klidu, ale nevím, jak ségra, kterou jsem nechala v maršutce s tím, že jsem hned zpět. Řidič si pro mě nakonec dojde sám, omlouvám se, že na mě museli čekat a on jen mávne rukou, že o nic nejde.
Na hranice jsou to dvě hodiny. V Gruzii musíte vystoupit z dopravního prostředku, vzít si všechny svoje věci a projít kontrolou. Většinou je to jen formalita, ale tentokrát se tu trošku zdržím. U pasové kontroly jsem podrobná menšímu výslechu, padá spousta otázek. Např.: Turista? Jak dlouho tu budete? Kam pojedete? Kde budete bydlet? Adresa hotelu? Vaše telefonní číslo? Nezabere to víc než pět minut, ani se u toho nestihnu zapotit, ale ostatní spolucestující z maršutky projdou téměř beze slova. Důvodem bude asi mé razítko z Ázerbájdžánu, kde jsem byla v březnu. Tyhle otázky kde budu, co budu… Co já vím? Snažím se vysvětlit, že jsem turista, že chci procestovat Arménii a budu tu asi tři týdny. Výjimečně mám v mobilu fotku ubytování Jerevanu, kam pravděpodobně dnes ani nedojedu a kde tudíž pravděpodobně ani dnes spát nebudu. Ale snad to bude stačit.
Jaká Arménie asi bude? Každý Gruzínec mi říkal, že tu nic není a že mám raději zůstat v Gruzii. To s dovolením posoudím sama, pokud se ale dostanu přes hranice!!
