Šátek prosím, princezna, kurdistán
Když se s někým na cestách potkáte, většinou se rozhovor točí kolem toho, kde kdo byl, kam pojede a podobně. Před několika dny jsem potkala pár z Itálie a přála bych vám vidět děs v jejich očích, když jsem řekla, že chci jet do tureckého Kuridstánu poblíž syrských hranic. Když se vzpamatovali z prvotního šoku, ptali se, jestli je to bezpečné. Co na to říct? Snad jen míň koukejte na televizi a víc cestujte.
Cílem naší cesty je Şanlıurfa. A co myslíte? No je to tu jako po vymření. Doslova, v 8 ráno v oblasti vyhlášené na jídlo marně sháníme něco ke snídani. Město se teprve probouzí a jestli v Turecku mluví anglicky jeden člověk ze sta, tak v Şanlıurfě asi jeden z miliónu. Což v překladu znamená, že na naše dotazy ohledně snídaně dostáváme místo odpovědi nechápavé výrazy, až asi v páté restauraci jsme se nám podaří rukama nohama domluvit natolik, že usuzujeme, že otevírají asi za půl hodiny. Jdeme jako správní bezdomovci do parku, leháme si na lavičku a čekáme.
V jídle jsem normálně hodně vybíravá, ale na cestě jím, co je. V Urfě, jak se Şanlıurfě zkráceně říká, sežene jedno jídlo po celý den – tortilla s masem, chilli, bylinkami a cibulí. Všechno dostáváme vyskládané v mističkách zvlášť. Moje ovesná to není, ale už umírám hlady. Když to vedle mě postaví, nějak si s tím nevím rady. Po chvíli si našich bezmocných pohledů všimne obsluha, ihned nám přiběhne na pomoc a jídlo nám zabalí do podoby, která už se dá sníst 😀
Cestou k našemu hostelu, který majitel nazval Zámek, potkáme ženu, která na Tomáše udělá gesto, které si vyložíme jako to, že bych měla mít na hlavě šátek. Je to moje blbost, věděla jsem, že ho v Turecku budu potřebovat, ale doteď jsme byli převážně v turistických oblastech, kde se na to moc nehrálo. Tady je to jiné, cítíme to oba. Náš hostitel je mladý kluk, který se rozhodl předělat rodinnou nemovitost na hostel. Jen chudák moc neví, jak na to 😀 Já bych mu hned poradila, je to úplně boží místo. Spousta prostorných místností, uprostřed „nádvoří“ kašna a dva stromy. Nejsou tu postele, ale to nám nevadí, v noci je teplo, takže si rozložíme spacáky na koberec, který si přineseme z jedné z místností. Není tu internet, ale moderní koupelna a vybavená kuchyň. Než se vydáme do města, ještě se vykoupeme.
Naše první kroky po městě vedou do obchodu, kde si koupím šátek. Kupodivu téměř okamžitě pociťuji změnu, ne že by tu po mě méně koukali, přeci jenom tu moc modrooček nechodí, ale koukají nějak jinak. Víc s respektem. Nevím, co si lidi představují, že se může dít nedaleko Sýrie, už jsem měsíce neviděla zprávy, ale můžu s klidným svědomím říct, že se tu nestřílí, nikdo se mě nepokouší zabít. Právě na opak, panuje tu neskutečná pohoda. Uličky jsou plné lidí, kteří nakupují, pijí čaj, nebo posedávají v restauracích. Nejhezčí část města je kolem mešity Mevlid-i Halil, je tu nádherný park, kde lidé posedávají, smějí se, zkrátka si užívají slunečnou neděli, jako kodekoliv jinde na světě.
Tomáš se rozhodl, že mě vymění za stádo velbloudů, možná za dvě. Osobně si myslím, že by za mě mohl dostat stáda i tři, ukecanej je na to dost. Oba jsme tu dost středem pozornosti, i po něm pokukují místní princezny, nějak tu vyčníváme, ale o to mileji se k nám lidé chovají. Každý se na nás usmívá.
Večer ještě zajdeme do čajovny na vodní dýmku a čaj. Já teda na ayran, asi jsem na něm závislá. Dalo by se tu sedět hodiny, je teplo, krásný večer, skoro nic nám nechybí. Až na ten spánek, už to fakt nedávám a regulérně mi uprostřed rozhovoru padá hlava únavou. Řekla bych, že tu spím průměrně tak tři hodiny denně. Je čas vydat se zpět do našeho domova, zámek je možná trošku nadnesený výraz, ale vyspíme se naprosto královsky. Uprostřed města pod nebem plným hvězd? Co chtít víc? Možná ty hvězdy ještě vidět. Ale to jsou detaily, já jsem ráda, že můžu spát ve vodorovné poloze a nemám ráno třikrát tak větší nohy.
