Trajekt: pokus první, z baku se nikdy nedostanu, pivo jako 2v1?
Když jsem se v pátek rozloučila s Amirem, Alim, Janet a Gunar a odjela do Alatu, netušila jsem, že budu zpět v Baku ještě tentýž večer.
Budím se do deštivého rána, i Baku pláče, že odjíždím. Bude mi to tu chybět, ale už se těším dál. Po hodině a půl jízdy autobusem mě řidič vysazuje u hlavní silnice asi 2 km od přístavu. Cestu mi zkrátí dva muži v dodávce. Vesele si vykračuju k vojákům, zajímají se kam jedu, chtějí můj pas. Pět minut mi lustrují fotku, na mou žádost zavolají do kasy, aby mi oznámili, že dnes žádná loď nejede. Lístek si koupit nemůžu, mám si zavolat. A teď mám odejít. Aha. Co teď? Nechce se mi jet do Baku, ale nemám stan a kempovat jim tady před závorou asi nebudu. Prý je tu nějaký hotel, ale když k němu dojdu, chtějí po mě víc než 500 Kč za noc. Blbost, do Baku je to hodinu a půl, cesta vyjde na 15 Kč a ubytování seženu do stovky. Ještě mě napadne vyzkoušet jednu finta – jít se zeptat do obchodu, jestli tu někdo neubytovává doma. To vám může vyjít, ovšem za předpokladu, že najdete obchod. Přístav totiž neleží přímo v Alatu a je zde jen pár domů.
V Baku jsem si našla jiný hostel. A to ze dvou důvodů. Jednak byl levnější, než můj první a také jsem chtěla být sama. Dopsat konečně deník a v klidu vyřešit loď. Jenže… nikdy to neskončí 😄. V hostelu potkám Aniu, devatenáctiletou studentku z Polska, která je na Kavkazu sama, a já jen valím oči, co má v 19 letech procestováno. Já ve svých devatenácti byla nejdál v Řecku. Její přítel je Albánec a seznámili se v létě, když tam byla na stáži. Chvíli to vypadá, že jsme do Černé Hory snad letěly v červenci stejným letadlem 😄. Nesmím zapomenout na Sophii. Je z Ukrajiny, výjimečně je tu sama, přijela pracovně. Jinak cestuje s manželem nebo synem. Zajímá se o moje cestování, hned se ptá, jestli píšu blog, když jí dám samolepku s odkazem na tyhle stránky, chytá se za srdce a říká že je to skvělé, že potkala blogera. Po tom, co se tomu přestanu smát😄😄, mi řekne, že musím přijet do Charkova a že musím bydlet u ní. A taky tu po dlouhé době narazím na Čechy. A ty moje plány hatí úplně. Verča je už druhá holčina, kterou jsem na cestě potkala a která studuje/pracuje v Tbilisi. Trošku jí to závidím, žít v Gruzii (klidně se zas myslete, že jsem divná😄). Stejně jako Pavlíně. Mrzí mě, že jsem víc necestovala, když jsem ještě chodila do školy. Verča už má za sebou i stáž v Keni a o životě v Tbilisi píše blog https://tbilisiaja.blogspot.com/. Dočtete se tam, jak se jedné fajn holčině žije v této gruzínské metropoli. Pokud nevíte, co vidět v Tiflis, určitě mrkněte. Kromě práce stíhá i dost cestovat, takže tam můžete najít i spoustu informací z celé Gruzie. Navíc občas zajde i na oběd nebo na drink, opět něco, co u mě moc nenajdete😄. Tomáš cestuje už několik měsíců a jede teď opačným směrem než já, takže si máme hodně co říct. Zajdeme si na dobrou večeři, dáme si pivo na břehu moře a je to boží večer. Ač jsem chtěla být chvíli sama, zjišťuju, že mi chybělo si s někým povídat česky, zasmát se. Navíc mi Tomáš koupil pivo, tak další forma 2v1 😄? Kolikátá už? Díky za fajn večer a těším se, až se opět někde potkáme!
V sobotu ráno prosím kluky, kteří pracují v hostelu, aby mi zavolali do přístavu. Dovolají se hned, ale loď dnes nejede, navíc jim řeknou, že si mám jet do přístavu nejdřív koupit lístek. To jako fakt? Vždyť mě z něj vyhodili s tím, že si mám zavolat a ani mě nepustili dovnitř. Už začínám být zoufalá, vážně chci jet trajektem. Lítání je nuda, navíc je to na poslední chvíli drahý. Jenže nevím, co mám dělat, nechci tu zůstávat tak dlouho. Chci je do střední Asie, procházet se po starých městech hedvábné stezky a ne tady tvrdnout v hostelu. Přístav v Alatu je otevřený pár měsíců, nikdo pořádně neví, jak to tam funguje. Na internetu nenajdu skoro žádné informace a každý mi říká něco jiného. Tomáš má z mého čekání na loď srandu, v životě bych nevěřila, kolik se dá vymyslet vtipů na téma Lenka týden čeká na loď😄.
V neděli ráno nastupuju na scénu znovu, jdu přes plnou místnost kluků, co se tu celý den akorát povalují na gauči s telefonem, na kterém mám vyfocené číslo, v ruce přímo za Yusifem a znovu ho prosím o zavolání do přístavu. Nemám totiž místní simkartu, je levná, ale internet je v hostelu, nechci být online 24/7. Na Yusifa moje smutný modrý oči už ale moc nefungují, můžou za to dvě věci – jednak jsem mu pro jisotitu řekla, že se budu vdávat a taky to, že je mi 27 a ne 22, jak si myslel. Když zjistil, že jsem o 5 let starší, asi jsem ho přestala zajímat 😄. Volat nechce, prý volal včera a mám si do přístavu zajet. Do háje se všema chlapama fakt, hlavně s těma na Kavkazu, jsou ještě víc ješitný než u nás😄.
Nakonec mi pomůže Turqai, je tu taky ubytovaný, ale je Ázerbájdžánec. Zavolá do přístavu a po chvíli hovoru mi oznámí, že loď pojede zítra. Tedy v pondělí, že mám jet ráno do přístavu a tam si můžu koupit lístek.
Jsem trošku v šoku, už jsem si tu plánovala najít práci a byt, protože jsem nečekala, že se odtud ještě letos dostanu. Ale nepředbíhejme, ještě nejsem na lodi. Možná mě zas pošlou pryč.
