Gjumri, Suzy a Naz, zima, svátek, vítejte v pekle
V Jerevanu jen přespíme a ráno (po menším bloudění a hodinové jízdě přes město na nádraží, kam by se dalo dojet za 10 minut metrem) odjíždíme do Gjumri. Je to poslední místo, které tu chceme navštívit. Ač většinou neplánuju, daří se mi navštěvovat místa v době, kdy tam jsou velké svátky. Na jaře sem se náhodou ocitla v Baku, kde se slavil Novruz, největší Ázerbájdžánský svátek. Dnes přijíždíme do Gjumri, kde budou probíhat největší oslavy Dne nezávislosti Arménie. Oslavy tu budou větší než ve Jerevanu, každý rok se totiž slaví někde jinde. Příští rok to bude tuším v Vanadzoru. Svátky jsou fajn, jen je kvůli nim pak problém najít ubytování a když ho najdete, stojí pěknej ranec.
Výlet do Gjumri by asi nepatřil mezi ty vydařené, kdyby nám vítr do cesty nezavál Suzy. A to doslova, protože větrno bylo v Gjumri neskutečně. Suzy jsme potkaly v maršutce, jela zrovna z Jerevanu, kde studuje vysokou školu. Zapovídali jsme se, Suzy nás pozvala k sobě domů, to jsme odmítly, ale když nám nabídla prohlídku po městě, už jsme neodolaly. Je jí 21, studuje jazyky a chce být turistickou průvodkyní. Jednou jedinkrát byla za hranicemi a bylo to v Praze, kde se k ní prý chovali moc hezky, tak by nám to chtěla oplatit.
První noc v Gjumri jsme měly hezké ubytování, nový hostel, tatínek majitele mi pomáhal vařit vajíčka a povídali jsme si o ČR a o jeho práci v Rusku, kde pracoval 26 let a má díky tomu větší důchod (asi 200 dolarů). Pro porovnání, běžný důchod v Arménii je 50 – 70 dolarů. Pořád nechápu, jak tu můžou lidi přežít. Ceny v obchodech jsou skoro stejné, jako v Česku. Místní možná vědí, kam jít nakoupit, ale i tak je to šílený.
Bohužel druhý den se musíme přestěhovat. Našla jsem jediné ubytování, které bylo v centru a nestálo 500 Kč na noc. To by bylo fajn, kdyby na internetu neměli blbou polohu. Nezkontrolovala jsem si adresu a když jsme došly na náměstí v centru města, hostel samozřejmě nikde. Naštěstí nám poradila paní na ulici, že ulice našeho hostelu je asi dva kilometry odsud a na jakou máme sednout maršutku.
Podle fotek jsem věděla, že to nebude žádná sláva, ale realita předčila i moji divokou představivost. Jednalo se o velkou chatku, kde bylo asi 30 pokojů, chata byla rozdělena tmavou chodbou, která vypadala jak z hororu, o záchodě ségra prohlásila, že radši půjde ven a do sprchy bych nevlezla ani kdyby mi někdo zaplatil. Ona stejně nefungovala, tak to bylo nakonec jedno. Pokoj vypadal relativně čistě, na otázku jestli tu mají wifi se mi dostalo pouze neurčitého pokrčení ramen.
Než jsme se měly setkat se Suzy, chtěly jsme zajet k poslednímu klášteru do vesničky Marmashen. V neděli a ještě ve svátek maruštky nejezdí, tak nás tam zavezl pán, co byl zrovna u hostelu. A byla to bomba. Kostel byl v dolíku, nedaleko jezera a uprostřed ovocného sadu. Nikdo tu nebyl, měla jsem chuť lehnout si pod strom do trávy a být tu třeba týden. Chvíli to vypadalo, že půjdeme zpět do Gjumri pěšky, ale nakonec nás svezl majitel nějakého hotelu. Stihly jsme se díky tomu ještě podívat k železné fontáně. Sice už nefunguje a je dost hnusná, ale mě asi nikdy nepřestane fascinovat sovětská architektura. Co všechno je nenapadlo postavit?
Během dne se znatelně ochladilo (čti: nic moc na žabky a sukni). Zima ve spojení s naším luxusním ubytováním nás dokonce nutí uvažovat nad tím, že odsud ještě dnes v noci odjedeme vlakem do Tbilisi. Ale jsme už jsme domluvené se Suzy, navíc se mi to město vážně líbí, má pěkné centrum, velký bazar a byla by škoda hned odjet.
Suzy přivede mladší sestru Naz a vezme nás do kostela a do galerie. Pak ji asi pohled na dva chodící rampouchy přesvědčí k tomu, že nás vezme domů na čaj. Je mi taková zima, že ani neprotestuju. Jenže jsme v Arménii, bylo naivní mysle si, že dostaneme jen čaj. Jedná se o večeři, dezert, seznámení se s celou rodinou a Naz nám ještě zahraje na klavír! A asi desetkrát nám bylo nabízeno přespání, musím uznat, že jsem se musela hodně ovládnout, abych to nepřijala. Suzi na to šla chytře, ukázala nám totiž svůj pokoj, kde bychom mohly spát. A bylo to teda něco, můj vysněnej pokojíček. Velká místnost, uprostřed velká postel, toaletní stolek s velkým zrcadlem a tak, takový holčičí blbosti. Umím ocenit i hezké věci!
Suzi má kromě sestry ještě malého brášku, maminka pracuje v obchodě, a přišla chvíli před tím, než jsme odcházely. Žijí společně s babičkou a dědou, navíc u nich byla na návštěvě teta. Tatínek pracuje v Rusku a mohou díky tomu žít nad arménské poměry, alespoň podle krásného domu mi to tak přišlo. Ale je to něco za něco, jezdí domů jen na dva měsíce v roce. Pokud se má nějaká rodina v Arménii dobře (čti: může žít normálně, ale stále ne tak jako třeba běžná rodina v ČR), je to zpravidla tím, že má někoho, kdo pracuje v zahraničí. Nejčastěji Rusko, ale výjimka není ani Německo, USA, Austrálie… V zahraničí žijí dvě třetiny Arménů. Suzy má přítele, zná ho celá rodina, ale vdávat se zatím nechce. I když se nejspíš vezmou. Suzy hrozně zajímalo, jak se žije v Evropě. Například nám vyprávěla, jak její dvě spolužačky měly homosexuální vztah, hodně pily, měly tetování a ptala se mě, jestli máme mezi homosexuály nějaké kamarády. Ale to je prý Jerevan, tam je jiný život než ve zbytku Arménie, jí se tam nelíbí, chce žít v Gjumri.
Když jsme seděli nad čajem u zákusku, přišla se na nás podívat i sousedka, a víte kdo to byl? Paní, která nám dopoledne radila s cestou k hostelu. Svět je malej.
V životě jsem nepotkala milejšího člověka než je Suziy Dala nám růžové ponožky a já jsem od ní ještě dostala na památku panenku. Moc bych si přála, abych jí to mohla jednou oplatit. Noc v hostelu nakonec nebyla tak tragická, dokonce nám tam zatopili, uvařili čaj a asi půl hodiny šel internet. Ráno nás přivítalo sluníčko a cestou na nádraží jsme mohly pozorovat balóny. Taková malá Kappadokie v Arménii.
Díky Suzy a její rodině jsme se s Arménií rozloučily stejně jako nás tu přivítali. Chudá země, která je plná milých a pohostinných lidí. Země ještě nezkažená turismem, s krásnou přírodou a plná kostelů. Ano, v Gruzii je možná hezčí příroda, levnější ubytování nebo lepší jídlo, ale moji Gruzínští kamarádi nemají pravdu, je tu co vidět! Ani tři týdny mi nestačily a jednou se sem určitě vrátím!
