Story s bankomatem část 2324563, story s taxikářema část 847394, tour de hotel, společný oběd, jak velká je uzbecká svatba?
Ráno jsem se rozloučila s Jakubem. Byl smutný, prý mě chtěl vzít na oběd. A mám přijet v zimě, vezme mě na lyže a vše budu mít all inclusive a bezplatno. To mi je jasný.
Mám posledních 120 tisíc sum, což jsou asi tři stovky. Nevím, kolik ještě budu potřebovat peněz a nechala jsem to samozřejmě na poslední chvíli. Když přicházím k prvnímu bankomatu, už z dálky na mě volá pán, že peníze nejsou. Paráda. Po cestě na náměstí mám ještě tři, to jsem zvědavá, jak tohle dopadne. Druhý mi nedá peníze, ale naštěstí mi alespoň vrátí kartu. Aby toho nebylo málo, tak cestou k němu potkám chlapa, co chce být můj boyfriend. Třetí bankomat je uvnitř pětihvězdičkového hotelu, snad mě tam pustí, zrovna přijel autobus plný turistů. když se se svojí mega krosnou za litra prodírám mezi kabelkama Gucci a Michael Kors, vůbec si nepřijdu divně.
Hurá! Bankomat mi peníze dává, ale maximální výběr je 900.000, chtěla jsem aspoň 1.500.000. Víckrát už vybírat nechci, u visy mám velký poplatek. Musím se uskromnit, budu mít asi 100.000 na den. To jsem na sebe zvědavá, možná jsem se měla míň smát a víc poslouchat, když mi chlapi první den ve vlaku říkali, že jako žena tu peníze nepotřebuju. I když teď se mi to pár dní docela dařilo.
Přicházím na Registan a už z dálky na mě volají taxikáři.
„Shahrisabz? Tashkent? Kuda děvuška?“
„Kolik do Shahrisabz?“
„Kolik dáš?“
„Chci sdílené taxi.“
„OK, ok já mám sdílené taxi. 150 000.“
To mi přijde tak vtipný, že se začnu smát nahlas. „Ne.“
„100 000.“
„Ne.“
„Kolik dáš?“
„30 000.“
Tentokrát se začne smát taxikář. To je vtipný, škoda že mám na zádech těžkej batoh, neskutečnou rýmu a jediný, co chci, je ležet někde v posteli. Nejlíp někde, kde nebudou další lidi, který by celou noc chrápali. Někde, kde nebude žádnej Jakub, kterej mě bude brát na večeři.
„Je to 100 km, za to tě nikdo neodveze.“
„Dej 30 dolarů a pojedeš sama.“ Zkouší druhej taxikář.
„Nechci jet sama a nedám 30 dolarů.
„Proč?“
Otázka za milion. „Prostě nemám tolik peněz.“
„Dej 70 000.“ Nabízí třetí taxikář.
Ještě, že mám info od Jakuba, že nemám dávat víc než 35 tisíc. „Ne,“ odpovím odhodlaně.
„Za 30 tě nikdo neodveze, je neděle. Málo lidí.“
„Tak radši půjdu stopovat.“ Otočím se na podpadku (jen slovní obrat, moje fejkový conversky budou mít dřív díru na patě, než podpatek) a odcházím. Myslím to vážně, nebudu dávat 100 000 za taxi.
Přecházím silnici.
„Kuda?“
„Shahrisabz
„60.“ Zkouší taxikář.
„30.“ Zkouší Lenka.
„40.“ Kdo z koho?
„35.“ Kompromis je na světě, a prý že to nepůjde. Ze 150 tisíc na 35 (85 Kč). Je mi tak zle, že z toho nemám ani z poloviny tak velkou radost, jaká by se slušela. Ale s ničím jiným jsem nepočítala.
„Ok“
V taxíku se mnou ještě jede Saša a jeho žena. Saša je slepý, ale ptá se mě, jestli jsou u nás všechny děvušky krásný jako já. Jestli jsem správně pochopila rodinné vztahy, tak syn jeho sestry studuje v Praze architekturu. Prahu tu zná každý. Saša špatně vidí už 11 let, ale posledních 10 měsíců je slepý úplně. Mrzí ho to, jinak by mi tu všechno ukázal sám, dnes bych mohla přespat u nich a zítra by mě autem odvezl do hor. A že tu jsou hory pořádný. Příjemná změna, po týdnech ve městech, kde nebyl skoro žádný kopeček. Dokonce vidím první sníh, sice jen zdálky, ale vidím! Cesta do Shahrisabz uteče rychle, když Saša se ženou vystupuje, zve mě k nim domů, prý u nich můžu přespat. Jeho žena neříká nic, je mi to blbé a s děkováním odmítám. Těžko říct, jestli jsem zklamaná víc já nebo Saša. Moc ráda bych se podívala k nim domů.
Taxikář mi na sebe dá kontakt, prý že až pojedu pryč, mám mu zavolat. První hotel je úplně v historickém centru, příjemná paní na recepci mi říká 27 dolarů, protočím panenky a řeknu, že to je na mě bohužel moc. Paní mi nabízí slevu, ale i tak je to hodně. Ještě mi říká, ať počkám, že skočí pro majitele. Vysvětluji mu, že doteď jsem bydlela za 6-8 dolarů, tohle je pro mě moc. Chápu, že je to hotel, soukromý pokoj, teplá sprcha a topení.
„10 dolarů“
To je hodně, jdu se optat jinde.
No dopadne to tak, že jsem za necelou hodinu zpět s tím, že teda vezmu ten pokoj za 10. Nevím, jestli je to tím, že jsem sama, že jsem holka, nebo tím, že jim zkrátka rozumím a oni jsou rádi, že si můžeme povídat… Každopádně dostanu hezký pokoj a za hodinu prý bude hotový plov a já jsem zvaná. Mají mi ho přinést sem, nebo se najím s nimi? Poděkuji a řeknu, že s nimi. Na jednu stranu chci konečně chvíli klid, ale na druhou je tohle strašně fajn. Nejde mi o to, že si zas ani nebudu muset kupovat večeři, ale o to, být s místními lidmi, ochutnat domácí jídlo. Jsem hrozně ráda, že mám čas. Čas na tohle všechno.
Murat je přesný jako hodinky, za hodinu mi klepe na dveře. Strávím příjemnou hodinku a půl u stolu s majitelem hotelu a třemi dalšími lidmi, kteří tu pracují. Je to skvělý, povídáme si, smějeme se. A jíme boží plov! K tomu salát, čaj a pro mě ještě uzbecký koňak na ochutnání. Zajímám se, jak se dělá plov, proč se mu někdy říká Oš, jak starý je tento hostel, nebo jak se odtud dostanu do Taškentu. Kolik co stojí u nás a u nich. Jakže velká je uzbecká svatba? 500 lidí je normální? Málem mi zaskočí. Takže kluci v maršrutce si ze mě nedělali srandu, mazec. Julji sestřenice se vdávala a bylo tam 700 lidí. Jak je možné nabrat tolik lidí? Jsou tu větší rodiny, to zaprvé, a pak se bere každý, koho jste minimálně jednou v životě viděli.
Večer ještě dostanu čaj. Pak se mi má stýskat, když se tu o mě starají jak o vlastní? 😄
