Ala-Archa národní park, zima a vybitý mobil, Vláďa a Dima, lepjoška za půlku
Biskek, potažmo celý Kyrgyzstán, si se mnou zahrával. Nejdřív nemoc, kvůli které jsem v Oši zůstala mnohem déle, než jsem chtěla. Potom ta šílená cesta do Biškeku a šedivé dny v něm mi moc nepřidaly. Jediný plus byl hezký hostel v centru hned vedle bazaru. Jenže pak se tam objevil vánoční stromeček. Víte, je jednoduchý vyhnout se vánoční atmosféře, když jste na pláži na druhým konci světa. Jenže když napadnul čerstvý sníh, dolehlo to na mě víc, než jsem si byla ochotná připustit. Miluju Vánoce, cukroví od babičky a salát s kaprem, kterej už jsem dva roky neměla, protože ho jím jen na vánoce. A pak věčné dilema, jestli koukat na Popelku nebo Pelíšky? Už dávno mi nejde o dárky. Jenže pak vidím fotky narvaných obchoďáků a zas mě to přejde a jsem ráda, že jsem pryč. Nesnáším to, asi jako většina lidí, ale stejně se na tom podílím. Pravidelně jsem ještě neměla dárky den před Štědrým dnem. Tak jsem to vyřešila radikálněji a na Vánoce se doma už druhý rok nevyskytuju.
Jenže! Jestli jsem se za poslední měsíce něco naučila, tak to, že je důležitý vytrvat. I špatná nálada jednou přejde. Někdy je potřeba jít tomu trošku naproti, někdy prostě přejde sama od sebe. Už jsem vypozorovala, že mi nesvědčí být delší dobu na jednom místě, nebo sedět zavřená v hostelu. Kolikrát se stačí jít projít do parku, na bazar mezi lidi. V Biškeku to teda moc nefungovalo, hnusný počasí mi dalo zabrat. Ale jako po dešti vyjde duha, i mezi mrakama vysvitne sluníčko (neplatí pro Biškek). Ale rozhodla jsem se pro jednou důvěřovat počasí, které konečně slibovalo sluníčko. A vyplatilo se! Ráno mi málem ujel autobus, protože prostě Lenka nikam nechodí včas, nic na tom nezměnilo ani pět měsíců na cestě. Autobus jel kousek od hostelu, zastávka je přímo před poštou. Koisha je sice trošku dražší, ale má ideální polohu hned vedle bazaru a pěšky se dá dojít i do centra. Pokud nejste moc velký lenoši. A kam že jsem to měla namířeno? Ala-archa Národní park, vzdálený jen 30 kilometrů od Biškeku. Cestou se maršrutka změní na taxi, řidič mi tvrdí, že tady je konečná, přitom do parku je to ještě 5 km. Jsem v ní sama, dohadovat se nemá smysl, prostě se tam nechám dovézt.
Ty jo, tady je trošku větší zima. Prý mínus 15. No paráda. U vstupu jsem zaplatit asi 20 Kč, hádám, že pána za kasou čeká dnes dost nudný den. Taxikáři mi tvrdili, že je to 13 km, že nutně je potřebuju. Chvíli jsem to zvažovala, měla jsem totiž „ideální“ horský vybavení. Ale pak se objevilo sluníčko a je to bomba. Hodně se oteplilo, je auzuro a sluníčko, po kolika dnech? Moje špatná nálada je okamžitě pryč.
Nachodila jsem asi 16 km po horách, úplně sama, potkala jsem asi tři auta, u jednoho opuštěného domu mě přišel pozdravit pán, zeptal se odkud jsem, jak se mi tu líbí, podal mi ruku a popřál hezký den. Fotky asi řeknou víc než slova…
Byla to paráda. Do té doby, než se mi vybil mobil. Zrovna v tom nejblbějším místě, kdy jsem se to rozhodla zkrátit přes vesnici a neznala cestu. Tušila jsem akorát směr, jenže tam byla řeka a nedalo se jít přímo, do toho jsem nevěděla, kolik je hodin, ale asi za pět minut mi měla jet maršrutka. Není poslední, ale čekat dvě hodiny na další se mi moc nechtělo, hlavně ne po západu sluníčka, kdy bude pěkná kosa. Dvakrát jsem se zeptala na cestu a konečně stála před vstupem do parku, bohužel v 15:05, maršrutka byla pryč. Ještě než jsem si stihla začít nadávat, že jsem si zapomněla powerbanku, všiml si mě Vláďa a Dima, prý mě zahlédli už v horách a jestli nechci někam hodit. Asi bude lepší čekat ve vesnici, takže jsem je poprosila, jestli by mě nehodili do nejbližší vesnice. Zkrátím to, vzali mě až do Biškeku před hostel. Pořád mě to tu nepřestává překvapovat. A jako třešnička na dortu dnešního dne je příhoda z bazaru, kam jsem si šla koupit chleba a dostala ho za poloviční cenu, protože jsem hezká. Poslední dny si přijdu všechno jen ne hezká, tak to bylo milý. Každá druhá holka mi tu přijde hezčí než já, mají zajímavé rysy. Jenže o to asi jde, jsem jiná. Nikdo tu nemá blond vlasy a modré oči.
