Přes den nuda, večer show, další způsob objednání jídla
Dnešní den začínáme výhledem na řeku Krông Nô. Stojíme na mostě a koukáme pod sebe na plovoucí vesničku. Umíte si představit žít na řece? Vietnam je tak rozmanitá země, že i po měsíci tu každý den zažívám a vidím něco nového. Nepřestává mě udivovat ten rozdíl mezi městem a venkovem.
Ani se tomu nedá říkat domky, jsou to spíš plechové budky postavené na bambusu a sudech. Vyprané prádlo visí na šňůře, kohouti kokrhají, jen místo na motorce musíte k sousedovi lodí. Nechci, aby to vyznělo blbě, ale lidi tu žijí úplně jinak než my. Každý den ta samá rutina. Buď mají doma restauraci, na zahradě suší kávu nebo jako tady, loví ryby. O kus dál je suší a rovnou prodávají. Na takový ty věci jako jsou koníčky, kariéra nebo osobní rozvoj se tu nehraje. Ale nevypadají nešťastně. Právě naopak. Vždy někde projíždíme a mávají na nás děti i staří lidé. A všichni mají úsměv od ucha k uchu. Myslím si, že pro ně jsme ještě větší zážitek. Opravdu vypadají šťastně, že nás vidí. Je to tím, že jejich dny jsou tak stejné? Že i rozptýlení v podobě dvou špinavých šílenců na jedné pomalu se rozpadající se motorce je pro ně největší událost dne? Vypadají tak šťastně, protože nevědí, že se dá žít jinak? Nebo to vědí, ale i tak si užívají, že jim každý den vyjde slunce nad hlavou? Vědí, co je v životě skutečně důležité?
Další věc, která mě ve Vietnamu překvapuje, jsou kostely. Jejich množství, ale i to, jak vypadají a kde všude je vidíme. I v malé vesničce, spousta z nich je nových a staví se další. Takže to není pozůstatek od kámošů kolonizátorů z Francie. Přitom je Vietnam jedna z neateističtějších zemí na světě. Ke křesťanství se hlásí 6,6 %, k buddhismu 7,9. Bez vyznání je více než 80% populace.
Jak bych popsala dnešní den? Je tak… obyčejný. A možná o to krásnější. Nic zajímavého se neděje. Žádný vzrůšo, jen výhledy, ze kterých mě bolí za krkem. Cestou skoro nikoho nepotkáme, nemusíme se vyhýbat šíleným řidičům kamionů a autobusů, dopravní chaos způsobí akorát stádo krav. Povídáme si za jízdy, sluníčko svítí, sem tam projede v protisměru motorka. Kávu vystřídá pepř a asfaltku prašná cesta. Obloha je bez mráčku. Ale jsme tak zaprášený a špinavý, že nepotřebujeme opalovací krém.
Za soumraku přijíždíme do Yang Reh. Omrkneme místní nhá nghí a rozhodneme se tu přespat. Vydáme se do města na večeři a pro mango ke snídani. Nikdy jsem si nepřipadala zvlášť výjimečně, ale tady je těžké zůstat nohama na zemi. Kamkoliv vejdeme, jsme středem pozornosti. Všichni se mohou přetrhnout, aby nám splnili každé přání, které nám čtou v očích (to je často jediný možný způsob komunikace 😀).
Jak si objednat jídlo?
#jétochcitaky
Už jsme si vysvětlili, jak si objednat jídlo na v restauraci, kde máte obrázkové menu, menu v místní verzi angličtiny, menu ve vietnamštině, jak si objednat jídlo na ulici u vitrínky nebo u paní, která má u silnice gril. Dnes vám popíšu jeden z lehčích způsobů.
Jsme na vesnici, venku už je tma, ale v restauraci je rušno. Procházíme k jedinému volnému stolečku, oči všech přítomných spočinou na nás. Ve zvídavých pohledech čtu jednu jedinou otázku – co tu proboha děláte? 😀. V menu rozliším možná tak pho a fried rice, ale když se rozhlédnu po okolí, zaujme mě vedlejší stůl. Mají před sebou jídlo, které bych si dala taky, ale nemám nejmenší tušení, co to je. Zvednu se a jdu se podívat. I z blízka to vypadá chutně a když k nám přijde číšník, jen ukážu na jejich stůl, pak před sebe a usměju se (to je nejdůležitější). Hotovo. Za pár minut mám polívku před sebou.
„Nezajímavý“ den si vynahradíme večer, čeká nás dvojitá show. Ta první, zábavnější, se odehraje v místním obchůdku, kde se staneme večerním rozptýlením pro děti. Kvůli nám vyběhnou už v pyžamu z postele, ale nikdo je tu neokřikuje a dospělí se smějí s nimi. Bezzubá holčička ve žlutém tričku je ze skupinky nejmenší a nejodvážnější, přiběhne až ke mně a křičí hello, divoce mává rukou a usmívá se od ucha k uchu. Je na ní legrační pohled, chybí ji přední zuby. Přivede s sebou ještě další čtyři děti. Než nakoupíme vodu, dětí je kolem nás šest. Překřikují se a zvědavě si nás prohlíží. Naposledy jim zamáváme a sedáme na motorku, jsem tak unavená, že se na ní sotva udržím.
Když vejdu do našeho krásného pokoje, chci si ho jen vyfotit a jít do hajan. Jenže ve stejnou chvíli, kdy zmáčknu spoušť, spatřím na zdi na druhé straně místnosti pavouka. Jestli něco nesnáším, tak jsou to pavouci. Nebo takhle, pokud s nimi nemusím sdílet ložnici, tak mi jsou celkem ukradený.. Nevadí mi jíst na ulici, kde kolem mě běží krysa, ale odmítám spát někde, kde žije taková potvora!
S Martinem jsme si v mnohém podobní, ale je mezi námi jeden zásadní rozdíl – zatímco Martin se bojí všeho, já ničeho. Většinou. Výjimku představuje pavouk.
“Ale já nevím, jak ho mám chytit Lenko.“
„Já tady asi nemůžu spát…“ opáčím s hrůzou v očích.
„Ty jo, do čeho ho mám chytit?“
Pavouk mění pozici a strategicky se přesouvá na strop odkud nás pozoruje.
„Tohle je moje největší noční můra.“ přiznám barvu, teď nemá cenu hrát si na hrdinku.
„Jsem vyzbrojen! Mám helmu.“
Nevím, jestli byl účel pavouka vyděsit, ale mě pohled na Martina s helmou na hlavě, košem v jedné ruce a žabkou v druhé, rozesměje. Pavouk nereaguje.
„Víš, co je nejhorší? Že já se ho bojím taky.“ bezva, tuhle informaci jsem potřebovala vědět.
„Pojď dolů!“ zkouší to Martin po dobrém. Bohužel pavouk se na vyjednávání moc necítí. Při pohledu na žabku asi tuší, co by ho dole čekalo.
Pavouk si vesele běhá po stropě, Martin stojí na posteli, koš drží v ruce a mlátí žabkou do zdi. Asi nějaká basketbalová technika? Nevím. „Jak ho chceš jako sundat dolů?“
To mluví sám se sebou nebo na mě? Já ho určitě sundávat nebudu.
Technika mlátit žabkou do stěny nepomáhá, tak se Martin rozhodne k odvážnému kroku. Začne žabku házet na strop, na třetí pokus se trefí. Pavouk padá volným pádem, Martin piští jako holka „aaaaaaa!“
„Fuj je pod postelí!“ vykřiknu.
„Kam běžel?“
„Je pod věšákem!“
Pavouk utíká a bojuje o život, ale tři dobře mířené rány žabkou ho nakonec zneškodní. Bojoval statečně.
„Je mi to líto pavoučku, ale Lenka nemá ráda pavouky.“
„Už je mrtvej.“ oznámí mi.
Kočka v kuchyni ani pes na rožni mu nevadí, ale zabitému pavoukovi se omlouvá… Asi nebude úplně bezcitnej.
„Seš můj hrdina Marťo. Doufám, že jich tady není víc.“
Bylo.
#CestovatSLenoušemJeZábava
