Tento výlet by mohl mít podnázev Lenouš&Jarouš poprvé na horách
den 1
Začalo to nafouknutým lavinovým batohem doma na zahradě, pokračovalo zapomenutím spacáku, sedáků, zubní pasty, opalovacího krému, vložky do spacáku, trička na spaní, držáku na gopro… no už ani nevím, čeho všeho. I když karma výletu nebyla zpočátku nejlepší, skončilo to nakonec “jen” zlomenou rukou při sjezdu k autu.
Po pár hodinách spánku v autě nás čekal jen výstup k chatě Martello Hutte (2585m) v pohoří Ortler. Nemělo to být nic náročného, ale část naší výpravy při výstupu trénovala výšlap na haršajznách. Já ne, já je neměla… 😅. Musela jsem se snažit dvojnásob.
Odpoledne jsme věnovali výcviku méně příjemných (ale o to důležitějších) činností jako je nasazování maček a haršajzen, hledání zakopaného batohu s pípákem, sondou a lopatou. Není to tak jednoduché, jak se může na první pohled zdát. Večer jsme strávili u čtyřchodové večeře a radleru. V 9 večer už jsme byli všichni zachumlaní v peřinách. O slovo se přihlásil nedostatek spánku, nadmořská výška i vidina brzkého ranního vstávání.
Den 2
Když chceš hezký fotky, vezmi sebou fotografa! Díky Kubo!
DEN 3
Třetí den je naprosto D.O.K.O.N.A.L.Ý. Před dvěma lety se mi klepaly nohy i na sjezdovce. Dnes jsem se dobrovolně vyškrábala do 35° svahu s cílem užít si sjezd. A cíl jsem splnila do puntíku. Navíc jsem sjela (ne po zadku ani pluhem) něco, co by se s TROCHOU nadsázky dalo nazvat žlabem.
Jestli nám včera počasí nepřálo, dnes se mu nedá naprosto nic vytknout. Pokud vás teda neštve moc slunce a bezvětří 😁. Cima Marmotta je po většinu cesty nenáročný výstup, část cesty vede po ledovci. Jen poslední úsek na lyžích je trošku prudší a je potřeba dávat pozor. Pod vrcholem sundáme lyže a vyšlápneme si ke kříží. Bylo by bláhové chtít tu být o samotě v krásnou slunečnou neděli. Dáme si svačinu, pokocháme se výhledy a nezapomeneme se vyfotit. Na sestup k lyžím si pro jistotu nasadíme mačky. Nebudu hrát divadlo, vrchní část je prudká a do upravené sjezdovky má daleko, takže udělat oblouček mě stojí hodně odhodlání. Ale pak už je to čistá a nefalšovaná radost. Nedávno jsem četla, že slova omezují to, co prožíváme. V těchto výjimečných chvilkách s tím do puntíků souzním. Cítím, že říci „to je nádhera“ nestačí. Chtělo by to nějaké výjimečné pojmenování. Ale někdy mluvíme tolik, že se výjimečnost vytrácí.
Můj harém se opět rozpadne na dvě skupiny. Chceme prostě ten sjezd zažít ještě jednou a vydáváme se pod sousední vrchol Cima Venezia. Sousední kopeček, jen o něco málo vyšší a o malinko prudší. Když obcházíme velkou ledovcovou trhlinu, vrátím se nohama i hlavou do přítomnosti.
“Leníku, my jdeme s Tondou ještě kousek nahoru. Chceš jít s námi, nebo tu počkáš s Kroulou?”
„Jdu s vámi!“ odpovím okamžitě.
„To jsi mě překvapila. Tak jo, jdeme.“
Nejvíc jsem překvapila hlavně samu sebe. Nadšení mě opouští po pár metrech, předtím mi to nepřišlo mi to tak prudký. Nejsem si jistá, jestli jsem nepřecenila své možnosti, dolů to bude pořádná jízda.
Je. Je to nejhezčí sjezd v mým životě. Uvažuju na tím, jak bych to popsala. Ale je to to taková smršť emocí, že to asi nedokážu. Radost, adrenalin, strach a zase radost. Vážně se to děje? Vážně mě to baví i dolů?
Když opustíme ledovec, dáme si svačinu a ještě vstřebáváme pocity.
den 4
Budíček za tmy, rychle pobalit věci, vystát frontu na záchod, dát si vydatnou snídani. Dnešní cíl je trošku větší kopec. Nejvyšší, na jaký jsem kdy po svých vylezla. Monte Cevedale ve výšce 3769 m. První hodinu mám ztuhlé nohy a zmrzlé prsty. Zmrzlý je i sníh, do kterého zabodávám v pravidelné frekvenci pravou a levou hůlku. Při pohledu vzhůru vidíme první sluneční paprsky na Ponte de la Mare. Tuhle horu budeme obcházet přes ledovec Vedretta Lunga. Je mi strašná zima. Neustále fouká a každá snaha o fotku je spravedlivě odměněna omrzlou rukou na několik dalších minut. Sluníčko svítí, jak jen v dubnu dokáže, ale ledový vítr sráží pocitovou teplotu hluboko pod bod mrazu. Vysoké skály jsou v obležení ledovce, je to krásné i děsivé zároveň.
Velikonoční pondělí a k tomu dokonale slunečný den, stejný nápad jako my má mnoho lidí a jeden pes. Poslední stoupání je nejnáročnější, jsme ve výšce nad 3200 m dech se mi zrychluje. Námahou, místy strachy. Začínáme strmě stoupat. Otočky v traverzu se učíte na mírném kopečku, ale na prudkém svahu je to něco jiného. Tady se skutečně prověří, jak poctivě jste trénovali. Jdu první a pokládám lyži na zasypanou trhlinu. Vidím ji vedle sebe, je zasypaná sněhem pouze na malém místě pode mnou. Bojím se přenést váhu na lyži. Bojím se cesty zpět. Bezmocně se otočím za sebe.
“Chceš jít nahoru?”
“Jo.” nezaváhám ani vteřinu, ale nechci tam jít na lyžích.
“Sundáme lyže.” volá Jára na kluky kousek za námi. Mezitím si udusává nohou sníh a vytahuje mačky. Zhodnotíme to jako nejlepší nápad dnešního dne. Bylo to poslední vhodné místo na sundání lyží, o pár metrů dál by to bylo už mnohem nebezpečnější. Prudký ledový sráz, na kterém by uklouznutí bylo průšvih.
Spousta lidí okolo nás pokračuje na lyžích. Ale já se na mačkách cítím mnohem jistější. Čeká nás poslední úsek s cepínem v ruce. Překvapuje mě, že se nijak zvlášť nebojím. Bojím se tak nějak kolegiálně o všechny. Mnohem větší problém mi dělá výška v létě na hřebeni, kdy mi tuhnou nohy a bojím se hnout z místa.
Jsme tu, Monte Cevedale 3769 m. Famózní výhled na kopce široko daleko. Ale taky vítr, který nás po vyfocení fotky žene zpět.
Cesta dolů je vždycky horší, zejména proto, že je těžší vyhnout se pohledu dolů. Nahoru jdete hodiny a dole jste za pár minut.
Na ledovci jsem nepociťovala žádný větší strach, musíte být opatrní, ale strach vás nesmí paralizovat. Každopádně vždycky mám radost, když jsme z něj pryč. Nejkritičtější část dnešního výletu je pro mě sjezd po výstupovce k chatě. Po umrzlé a nepravidlené stopě jedu rychlostí větší, než moje unavené nohy zvládají. Pekelně se soustředím a oddechnu si až když zastavíme u chaty.
