Babuška Lala – Lenouš těsně před smrtí

Borjomi, odpočinek, jako doma, loučení

Mám tu nejlepší babičku v celým vesmíru (asi jako každej). Chybí mi její svíčková, od nikoho jiného ji nejím. A nikdo neumí lepší tvarohovou buchtu. A nikdo mi taky neumí na plnou pusu říct, co si o mě myslí 😄. Není nic lepšího než se cpát její bábovkou, pít čaj a u toho poslouchat, že už bych se třeba mohla vdávat. „Podívej se na Lucku (lze doplnit libovolné jméno, pokaždé se najde někdo novej), ta se bude vdávat a Tereza od mojí sestry už má tří děti, a to jí je teprve 26! Ty místo to radši lítáš po světě. Že se ti chce, mě by to nebavilo. Vezmi si ještě kousek ať se spravíš, kluci nemají rádi hubený holky.“ 😄

Ovšem v Batumi měla moje babička konkurenci. Našla si nás tam babuška Lala. Sama chtěla ať jí tak říkáme, že jsme prý její dočasné vnučky, tak se o nás bude starat. A jak si nás našla? Jednoduše, řidič maršutky je její kamarád a volal jí, že veze turisty, tak ať běží na nádraží 😄.

V Tbilisi jsme jen přespaly a pokračovali směr Národní park Bordžomi-Charagauli. Našla jsem si ubytování asi za dvě stovky na noc pro obě. Jenže pak se zjevila babuška Lala, chtěla asi 220 korun, já to ukecala na 160, tak se šlo. Nestačila jsem zírat, už bylo mimo sezónu, měly jsme pro sebe celý pokojíček. Podkrovní pokojíček s koupelnou. Ani jsme si nestihly vybalit a už na nás babuška Lala volala ať jdeme na čaj a sušenky. Nakonec jsme se s ní domluvily ještě na snídani.

Pak došlo k menšímu nedorozumění, já mluvila o ceně za obě, babuška Lala za jednu 😄 No, bylo to trošku dražší, ale už se nám nechtělo stěhovat a bylo to vážně krásný. Trošku jsme si tu spravily chuť po posledním hostelu v Arméni. Odpoledne jsme se projely lanovkou nad město. Večeři jsme už měly koupenou, tak jsme od babušky dostaly flašku vína. Protože jsme charašó děvušky. Ráno jsme dostaly mega snídani a šly se projít po okolí. Nic velkého. Medvědi jsou i v Gruzii. U vstupu do národního parku jsme potkaly taxikáře, který nás loni vezl na trek a večer za námi přišel s kamarádem a flaškou vína. Nevím, jestli nekecal, když říkal, že si to taky pamatuje, ale bylo to milé setkání 😄.

Víte jak se říká, že si máte dávat pozor, na to, co si přejete? Tak fakt dávejte, ono se to plní! Ségra si odpoledne posteskla, že by si dala zapečené těstoviny a když nás babuška Lala svolávala k večeři, hádejte co bylo? Ano zapečené těstoviny. 😄 Ráno jsme měly opět výbornou snídani, babuška Lala nás šla vyprovodit na maršutku (čti: chytat další turisty). Lala je přes léto v Batumi, přes zimu v Tbilisi se svou rodinou. Má jednu dceru, vnuk studuje IT v USA a vnučka architekturu v Tbilisi. Už jí tu bylo smutno, tak byla ráda, že jsme přijely.

Cesta do Kutaisi trvala docela dlouho, našly jsme si ubytování v centru, zašly na bazar utratit nějaký děngy. Ségra mě tu nutí pořád utrácet (čti: nakupuje a já pak musím taky). Na bazaru jsme potkaly pána, který mi před měsícem dal čurčelu a teď mi podstrčil panáka čači a další čurčelu (ořechy v hroznové šťávě) k tomu 😄.

Daly jsme si nic moc kafe v kavárně a super večeři v mojí oblíbený restauraci. Jo už tu mám i oblíbený restaurace. Jíťa ušetřila nějaký lari, protože měla platit rozlučkovou večeři, ale osud tomu chtěl jinak. V restauraci jsme potkaly dva fajn kluky, co jezdí do Gruzie pracovně, dali jsme si spolu pivo a kluci za nás zaplatili večeři. Zajímavé, že vůbec nesdílí mou náklonnost k této úžasné zemi, myslela jsem, že Gruzii každý miluje. Nezapomněli mi říct, že jsem divná, to tu dlouho nebylo. A co jako?😄Jedinou nevýhodou je, že mám díky tomu pořád chuť na kakao a krupičnou kaši, díky Martine 😄