Lenodžan, stanování, Navy, jako doma
Dnešek byl náročný, strávily jsme spoustu hodin na cestě a potkaly mnoho lidí. Po tom všem už vážně nemám náladu donekonečna vysvětlovat třem klukům, že k nim prostě spát nepůjdeme. Štve mě obzvlášť jeden, začne mi familárně říkat Lenodžan. A říká to často, v každé větě, mám sto chutí ho něčím praštit, ale nakonec se ovládnu. Jenže maršutka ani po dvou hodinách nejede a začíná se stmívat, čas dojít do hostelu, který jsem si pro jistotu ráno uložila do mapy.
Spíme na zahradě ve stanu. Je to bezva nápad! Kdyby chtěl někdo jezdit do Hnátnice, udělám to u nás taky 😄 Na zahradě u rodinného domu jsou velké stany s matracemi, v domě je obrovská koupelna a kuchyňka. Je to bombice, teda v létě by byla, ne teď když je v noci zima a já dám ségře svůj spacák, protože jsem jí řekla, že ho tady určitě nebude potřebovat.
Ráda bych napsala, že mě ve 4 budí kohout, ale když nespíte, tak vás těžko může něco vzbudit. Ach jo, nikdy neusnu, když mi je zima na nohy. Posnídáme rozmačkané chačapuri a zbytek sušeného ovoce ze včera a tatínek majitele hostelu nás Ladou hodí na zastávku, kde můžeme stopovat maršutku.
Moc nechápu, jak to tady s těmi maršutkami chodí, ale zas nic nejede. Navíc se u obchodu objevuje náš drahý kamarád ze včera. V noci jsem nespala, další várku keců Lenodžan už nesnese a radši se stěhuje o kilometr dál na výpadovku na Goris a jde stopovat. Po cestě v obchodě ještě koupíme sušenky, peníze si od nás stejně nikdo nevezme. Nečekáme dlouho, téměř okamžitě u nás staví auto s tmavými skly. Z těch mám vždycky trošku respekt. Uvnitř sedí mladý kluk (kajak Veru 😄). Jede až na hranice s Íránem, tudíž nás hodí až do Goris.
Strávíme společně více než pět hodin. Kdo by čekal, že pojedeme přímo do Goris, tak se šeredně plete. Uděláme si dvě zastávky. První je u kostelíka uprostřed ničeho a ta druhá je u přehrady, kde dokonce dostaneme krátkou exkurzi. Pět hodin je dlouhá doba, ale už po chvíli mi přijde, že Tavi to má v hlavě srovnané víc než já. Minimálně ví, co chce😄. Možná za to může vojna, ze které se nedávno vrátil, je tu povinná na dva roky. Rozjíždí svůj byznys, navíc trénuje děti v bojových sportech. Probereme všechno od politiky, koníčků, arménskou historii nebo rodinu. Nejsme tu první den, už jsme si stačily všimnout, že rodiny mají v Arménii větší význam než u nás. Tavi se o všechno hrozně zajímá a já se mu snažím popisovat život v Česku, jak nejlíp umím, zaseknu se až na jedné věci. Nedokážu mu rozumně vysvětit, proč spolu lidé u nás žijí „jen tak“, proč mají lidé rodinu aniž by se vzali. Tavi má přítelkyni a příští rok si ji chce vzít. A nad jinou variantou ani neuvažuje.
Tavi je fajn kluk, pět hodin do Goris uteklo jak nic. Zavezená skoro až před hostel. Jedná se o nově postavený dům, máme pro sebe pokoj, pěknou koupelnu a kuchyňku. Přivítá nás mladá žena, její dcera a tchyně. Uvaří nám čaj, dostaneme ovoce a čokoládové bonbony. Později také chleba a sýr, famózní domácí marmeládu nebo džus. Nedá se jinak, cítíme se tu jako doma.
