jak nejlépe utratit 50.000 Lao kip??
Za jídlo!
2v1. Pakse – Vientiane, 678 km, 12 hodin.
Na autobusové jízdence toho moc nerozluštím. V autobusu moc prostoru není, cesta potrvá asi 12 hodin, takže to bude veselý. Sice jsem si spletla číslo autobusu a sedadla, ale moji spolucestující mě navedli správně. Spala jsem hodně na těsno vedle jiný slečny, neměla jsem kam dát svý normálně dlouhý nohy, tak jsem se moc nevyspala. Už ani nevím, kdy jsem se dobře vyspala. Ale to k tomu patří.
Nepříjemné překvapení na mě čeká v podobě mokrého batohu, který mi s úsměvem podává řidič ze zavazadlového prostoru. Držím v ruce batoh, ze kterého kape voda a nevěřícně se koukám kolem sebe. Na dotaz, co to má být a proč mám všechno mokrý se řidiči začnou smát a podají mi balení kapesníků.
Jsme na nádraží 11 km od centra. Mám dvě možnosti, nechat se oškubat, nebo si poradit jinak. Mokrý batoh mě moc pozitivně nenaladil, takže když se mě snaží nacpat do hromadnýho tuktuku za 150 korun, zaťukám si na čelo a odcházím po svých. Nutno podotknout, že se tak rozhodnu jako jediná. Všichni ostatní turisti z autobusu to zaplatili. Sorry, nekradu. Stačilo, že mě noční autobus stál skoro 4 kila. A co? Je 6 ráno, 11 kilometrů bude pěkná procházka, do hostelu stejně ještě nemůžu.
Jen kdybych neměla ten mokrej batoh na zádech… Takže když na mě hned před nádražím zavolá řidič městského autobusu, jestli nechci vzít, ráda si nastoupím. Za 10 Kč mám okružní jízdu po městě a za ušetřené peníze si dám výroční snídani. A ještě mi hodně zbyde. Dnes jsem totiž půl roku na cestě. Je to vůbec možný?
Stalo se toho tolik. Hodně smíchu, ale i pár slz a pár sprostých slov. Občas zima, občas mi pot kapal do očí, že jsem ani neviděla na cestu. Mnoho nocí #2v1, kdy jsem nespala ani minutu. Potkala jsem tolik úžasných lidí a jejich životních příběhů, že by to vydalo na knihu Možná na dvě… Poslední dva měsíce byly těžší, přemýšlela jsem dokonce o tom, že bych si možná už měla koupit letenku domů. Ale neudělala jsem to! Když chvíli počkáte, zjistíte, že většina problémů s odstupem času vlastně nejsou problémy. A jak mi občas někdo napíše, žiju si svůj sen. A pořád mě to baví. Baví mě žít v jednom batohu, baví mě nevědět, kde budu večer spát. Už míň mě baví 3 hodiny hledat jídlo. Ale ještě si chci užít pár nocí 2v1 bez spánku. To mi prosím připomeňte, až budu nadávat, že jsem se zase nevyspala…
Panuje tu pohoda, lidi se
usmívají, můžete sledovat západ slunce nad řekou zajít na noční trhy nebo
mrknout na chrámy.
Jsem na druhý straně světa, tady
je normální úplně něco jiného než v Čechách. Nejvíc lidí tu potkáte před
východem sluníčka. Nikdy tu nejsem sama, na promenádě v centru se to hemží
lidmi všeho věku. Běhají, cvičí, jezdí na kole, protahují se už tak od 4. Jenže
už teď je 25 stupňů, odpoledne se běh rovná sebevraždě.
Stojím na prašné cestě asi 5
minut od centra hlavního města a vypadá to tu jako nejzapadlejší vesnici. Přede mnou spíš tuším, než vidím Mekong. V období
sucha je voda v nedohlednu. Řeka Mekong ve Vientiane tvoří přírodní
hranici s Thajskem.
Zrovna vychází sluníčko. I
východy a západy slunce tu jsou takový jiný. Slunce se vždy vynoří z oparu
nad horizontem, nikdy ho nevidíte zapadnout přímo ze země. Jen co se objeví,
začíná nabírat na síle, brzy bude vedro k padnutí. Ve chvíli, kdy si
uvědomím, že jsem dnes ještě neslyšela kohouta, jeden zakokrhá. Čeho je
v Asii víc? Kohoutů, nebo motorek?
Vientiane je taková větší vesnice
plná chrámů. A aut. Aut, který stojí, kde nemají. Proč musí lidi tak blbě
parkovat? Copak jim nedojde, že si to budu chtít třeba vyfotit?
V jihovýchodní Asii jsou noční
trhy hodně oblíbené. Můžete si tu dát večeři (grilované maso, ryby polívky,
bagety…). Jako dezert nejlepší kokosovou zmrzlinu. Když budete mít štěstí,
budete si ji moct v klidu sníst. Já takové štěstí neměla, protože se se
mnou nutně museli fotit lidi, kteří nikdy neviděli blondýnu. A nesmím
zapomenout na nákupy světových značek přímo na ulici. V Laosu právě nejvíc frčí
Gucci a Ray-Ban.
Po pár klidných dnech ve městě je ale čas vydat se opět na cestu. Jsem sice 6 měsíců na cestě, ale dovednost rychle a efektivně si zabalit, jsem si stále neosvojila…
