2v1 – Lenouš těsně před smrtí

Dva dny na cestě, Pár hodin v Sofii, noční vlak, Edirne

Noční přesuny jsou úžasná záležitost, takové dva v jednom – za jednu cenu máte dopravu i spaní. Nebo pokus o spánek. Abych si to dostatečně užila, čekala mě na cestě z Athén do Istanbulu dvojitá varianta. Určitě to není nejednodušší, nejlevnější a ani nejkratší, ale chci navštívit město Edirne u bulharských hranic. Mohla bych jet přímým spojem do Istanbulu a pak si do Edirne jen odskočit, jenže… Musela bych se vracet a v Bulharsku jsem ještě nebyla.

Vlak je narvaný, já paranoidní a stále ještě mi tělem pulzuje adrenalin po zážitku s kabelkou na nádraží. Pevně ji držím celou cestu a v každých tmavých očích, které ke mě zabloudí, vidím potencionálního zloděje. Za celou cestu se mi podaří usnout asi na půl hodiny a nespím ani cestou do Sofie, koukám z okýnka autobusu a pozoruju krajinu, je tu hodně zeleno a domy podobné jako u nás.

Z Athén jsem chtěla odjet už dříve, ale bohužel mi vlak vyprodali přímo před nosem a to mě připravilo o dost času, který jsem měla v plánu strávit objevováním bulharské metropole. A co se dá stihnout v Sofii za pár hodin? Projít se a omrknout pár zajímavých míst, můžete si i odpočnout v mešitě Banja Baši, dát si kafe v mekáči kvůli internetu a nachodit o 5 kilometrů více jen kvůli vyzkoušení místního metra. Působí to tu na mě klidněji než v Athénách, ulice mimo hlavní centrum jsou téměř liduprázdné. Do Sofie jsem přijela jak jinak než bez peněz, a měla jsem v plánu odtud bez nich i odjet. To se mi díky místní železnici bohužel nepovedlo, protože vlak nelze platit kartou. Dokonce mě paní na nádraží nepustila ani na záchod, i když jsem jí nabízela asi třikrát více v eurech. Prostě ne!

Můj bezesný maraton pokračuje i druhou noc ve vlaku, a to jsem se tak těšila, že se vyspím. Lůžkové vlaky jsou skvělý vynález. Milionkrát pohodlnější než autobusy. Plány na spánek se ruší jen co se posadím do vlaku. V kupé jedu s postarším manželským párem ze Španělska a mladým klukem z Mexika. Pepe a Sophia jsou… trošku blázni. S Davidem na sebe na střídačku jen nevěřícně zíráme a chvíli na to padáme smíchy. Sophia a Pepe mají procestovaný celý svět. Začali s tím už v mládí, kdy na Vespě projeli Francii a Itálii. Dle svých slov jsou dost šílení a prý se za ně trošku stydí i jejich vlastní děti, kteří žijí o dost poklidněji. Vyprávějí nám o všech možných i nemožných zážitcích. Cestovali v době, kdy ještě bylo možné projet spoustu států Afriky, vybourali se na motorce v jižní Asii nebo se toulali Střední a Jižní Amerikou. Oba vypadají hrozně šťastně. Na hranicích musíme vystoupit a jít k pasové kontrole, cestou si s Davidem říkáme, jak boží pár to je. David si našetřil nějaké peníze a vydal se chvíli cestovat po Evropě, chtěl ji projet na kole, má sebou i přilbu (jo i Mexičani jsou zodpovědnější než já). Ale zatím jezdí jen místní dopravou. Jeho zážitky z Evropy bohužel nejsou moc růžové, hlavně z Francie přijel trošku smutný, mívá problémy na hranicích i v ulicích měst, kvůli své tmavší barvě pleti. Při pasové kontrole se opět ukazuje, jaká je výhoda mít český pas, protože zatímco pro mě je přechod pouhá formalita, která zabere všehovšudy 2 minuty, většina cestujících, i Pepe se Sophií, musí platit poplatek za víza.

V Edirne vystupuju z vlaku v 5 ráno sama. Všichni pokračují do Istanbulu. Mám trošku hlad a zase žádné peníze, proto se trošku porozhlédnu a naštěstí hned první otevřená kavárna bere karty. Sedím tu poměrně dlouho, je tu internet a v mapě si hledám nějaká místa, která tu chci vidět, když se přede mnou na stole objeví talíř se zákuskem. Jen tak. Je mi líto, že ještě neumím turecky poděkovat, tak se alespoň usměju. První dojmy z Turecka nejsou vůbec špatné, pár hodin se procházím po městě, ale začínám být unavená, je čas dojet do Istanbulu a trošku se vyspat.

Bilance: 2 dny na cestě z Athén do Istanbulu tou největší oklikou přes Sofii a Edirne, první noc půl hodiny spánku, druhá noc dokonce celá hodina, dva dny bez sprchy, úsměv den ode dne větší.