ÚPLATKY, ÚPLATKY, ÚPLATKY
Svět je hrozně velkej a já bych toho chtěla ještě vidět tolik.
Ale!
Začíná přibývat zemí, kam bych se jednou i ráda vrátila.
Třeba Srí Lanka, Maroko, Ukrajina, Gruzie, Moldávie a samozřejmě Gruzie nebo střední Asie.
Když budu upřímná, líbilo se mi asi úplně všude.
Ale!
Je jedna země, o které jsem prohlásila, že dobrý, ale už se tam nevrátím. NIKDY. Asi už tušíte. Jo, Kambodža! Takže proč teď sedím v autobusu směr Phnom Penh?
Protože Čínský Nový rok…
Pro jednou to zkusím stručně. #noplanisthebestplan se vám občas může vymstít. Někdy jsem dost lehkomyslná a očekávám to i od života. Bohužel některé věci se samy nevyřeší a končící víza ve Vietnamu, zavřené úřady přes největší svátek v roce, údajně nemožnost zařídit si víza na hraničním přechodu, přes který jsem měla v plánu přejít a problémy se zubem mi trošku zkomplikovaly život.
Prodloužení víz ve Vietnamu by mě přes agenturu vyšlo na 150 $ (online za 25, ale to už kvůli svátku nestíhám). Letenky stojí na poslední chvíli 4000 Kč. A aby toho nebylo málo, nutně potřebuju zubaře, ale ani pojišťovna mi není schopná najít kliniku, která by měla přes svátky otevřeno. Dva dny obcházím Saigon, protože na internetu nenajdu žádný informace #21stoleti. Zachrání mě až Verunka, která mi zařizovala pojištění a která mi přes ambasádu v Kambodži našla zubaře v Phom Penh. A jelikož se tam zrovna pohybuje jedna celebrita… Je rozhodnuto. Jedu do Laosu přes Kambodžu. Aneb kdyby to bylo jednoduchý, byla by to nuda!
Ráno zaspím, nestihnu snídani a na autobus doběhnu v 11:03. Ale tady je čas každému ukradený a další půlhodinu sedím v autobusu.
Pár kilometrů před hranicema k mému sedadlu přistoupí kluk ze společnosti, se kterou jedu. Dáme mu pracovní název výběrčí úplatků.
„Pas a 36$.” oznámí mi sebejistě.
„Proč?“ ptám se zájmem. Víza stojí 30$. Opravdu chci vědět, proč po mě chce o 6 dolarů víc.
„Zařídím víza.“ arogantní postoj a ve tváři výraz značící, že ho mé dotazy zdržují od důležitější práce. Chápu, vybírat úplatky od turistů je náročný.
„Díky nechci, zařídím si to sama.“ poděkuji mile a usměju se.
„Ok, ale bude ti to trvat dlouho a nebudeme na tebe čekat.“ řekne mi znuděným hlasem. Jak jde o prachy, obvyklý fígle s úsměvem očividně nefungují
.
.„Jak nebudete čekat? Mám zaplacenou jízdenku až do Phnom Penh.” úsměv mi tuhne na rtech, už to přestává být sranda.
Ani se nenamáhá odpovědět, pokrčí rameny a beze slova postupuje autobusem dál.
Z celého autobusu nezaplatím pouze já a jeden pár z Ruska. Přechod vietnamských hranic je otázka pár minut. Vyřízení víz do Kambodži zabere o malinko delší dobu. Rozhlížím se, autobus nikde. Je tu jen ten kluk z dopravní agentury, který po mě chtěl prachy navíc. Oznámí nám, že autobus s ostatními cestujícími je asi 2 km odtud a že brzy odjíždí. Máme si vzít taxi. Alex mu začne dost nevybíravým způsobem nadávat. Rusky jsou hustý, měla bych si z nich vzít přiklad 
. Kluk na naše protesty odvětí, že si můžeme zavolat jeho šéfovi do Saigonu, sedne na motorku a zmizí v prachu.
. Kluk na naše protesty odvětí, že si můžeme zavolat jeho šéfovi do Saigonu, sedne na motorku a zmizí v prachu.Myslíte, že si vezmu taxi nebo tuk tuk? Ani omylem. I kdybych měla jít pěšky až do Phnom Penh… Což možná budu muset
. Neumíte si představit, jak mě naštval. Radši bych si koupila další jízdenku než mu dávat nějaký peníze. Nicméně jsem ráda, že nejdu sama. Sice nevím kam, ale jdeme. Je vedro, prach se nám lepí na zpocená čela a Alex smlouvá tuk tuk. Ale za 2 km fakt nedám 10 $. Nakonec najdeme restauraci, kde na nás, světe div se, čeká autobus. Chlapec asi takovej hrdina nebude, když si netroufnul odjet bez nás.
. Neumíte si představit, jak mě naštval. Radši bych si koupila další jízdenku než mu dávat nějaký peníze. Nicméně jsem ráda, že nejdu sama. Sice nevím kam, ale jdeme. Je vedro, prach se nám lepí na zpocená čela a Alex smlouvá tuk tuk. Ale za 2 km fakt nedám 10 $. Nakonec najdeme restauraci, kde na nás, světe div se, čeká autobus. Chlapec asi takovej hrdina nebude, když si netroufnul odjet bez nás.Při první návštěvě Kambodži jsem bojoval s tím, že jsem si často přišla jako chodící bankomat, místo měst jsem viděla staveniště plné čínských dělníků, vypálenou přírodu a bordel. Kambodža je chudá země, ani si nedokážu představit, čím si lidé museli za vlády Rudých Khmerů projít a teď se za pár dolarů pro nejvyšší vrstvy stávají čínskou kolonií. Všude jsou odpadky a vypalují se lesy. Dá se to ještě zastavit?
Už za tmy vystupuju v Phnom Penh. Jsem tak vytočená, že se zas zapomenu i bát. Jsem přeci v tom děsně nebezpečným městě. Ale řekla bych, že jestli tu teď jde z někoho strach, jsem to já. Z očí mi šlehají blesky. Vím, že se tu každý živí, jak umí, ale asi mi lezl na nervy ten arogantní postoj, kdy cíleně mířil na to, že jsem tu sama. Sama holka. Snažil se mě vyděsit tím, že mi ujedou. Chudák nevěděl, že já se nebojím ničeho.
Mám to dva kilometry do hostelu, kde se máme sejít s Martinem. Nemám nejmenší tušení, jestli tam už je, protože ani jeden nemáme internet. Měl v plánu sem dostopovat z Kampotu na jihu země, ale s plánováním je na tom stejně jako já, takže se necháme překvapit. Nevzhlednou budovu hostelu najdu poměrně snadno, chlápek na recepci mi oznámí, že můj spolubydlící už dorazil a pošle mě do třetího patra.
S narvaným batohem se vyškrábu do schodů, zabuším na dveře a rozesmátému Martinovi ztuhne úsměv na tváři už ve dveřích, jen co spatří můj výraz.
„Co se ti stalo Lenouši?“
„Kambodža.“ odvětím stručně. Na víc se nevzmůžu. Nemám sílu o tom už ani mluvit.
Zamířím rovnou do sprchy, podaří se mi smýt prach, ale pachuť z návratu do Kambodži nikoliv.
Můj stavu umocňuje i to, že umírám hlady. Zajdeme si na jídlo do nejbližší restaurace, ale ani ta rejže mi tu nechutná. Všechno špatně .
.Dělám si to v Kambodže sama? Proč na ní mám vlastně takovou averzi? A může za to teď vůbec Kambodža?
