Gruzie, odpočinek u moře, dívčí záležitosti – zmrzliny, kávičky a box, běh a jóga
Tak jsem tu. Kde jinde bych tak já mohla být. Už potřetí během jednoho roku. Když jsem odsud loni odjížděla, málem jsem to obrečela. Věděla jsem, že se sem ještě někdy vrátím, jen jsem nevěděla, že to bude tak brzy. Přijdu si tu skoro jako doma. Jakoby to bylo včera když jsem jela marsutkou do Tbilisi a říkala si, jaké by to bylo, kdybych se nemusela vracet. Jakoby to bylo včera, když jsem seděla na letišti v Kutaisi a přemlouvala sabaku (čti: pes), aby mi sežrala pas. Tolik se toho za poslední rok stalo. A já jsem tu znovu.
Když se blížím k hostelu, přijde mi to nějaké povědomé. Aby ne, je to nejlevnější hostel v Batumi, jasně že jsme tu byly ubytované i minulý rok. A opět tu někdo chrápe. Ne tak strašně jako loni, ale stejně je to otrava. Na hostelu se seznamuju s Evou a Pavlínou. Chvíli si povídáme a pak mě vezmou na zmrzlinu, kde zjišťuji, že se holky před tímhle výletem osobně neznaly. Dost je obdivuju, já bych si neriskla jet s někým, koho neznám. Zvlášť, když mám problémy vydržet i s někým, koho znám😀. Holky mě tak trošku adoptují. Strávíme spolu pěkný večer. A pak další dva dny. Jedeme na výlet do botanické zahrady, zajdeme si na snídani. Dva dny plné zmrzlin, dortů, káviček a povídání. To je na cestování osamotě úžasný, že potkáváte bezvadný lidi. Přijdu si před holkama trošku blbě, obě žijí v zahraničí, studují, pracují a já jsem teď nezaměstnaný bezdomovec. Jo a ještě se přimotáme na box, teda prý je to MMA. Co já vím? Vidím to poprvé v životě, nikdy mě to nebralo. Nevím proč, je to docela dobrý, vydržíme se na ty polonahý, mlátící se kluky dívat docela dlouho. Kajaci jak vyšitý.
V Batumi nic zajímavého není. Pořád tu prší, pláže mají do těch Srí Lanských hodně daleko a nic moc se tu dělat nedá. A přesně to tu dělám. Nic. Občas si zajdu na pláž, nakoupit, nebo na náměstí na wifi, protože na hostelu moc nefunguje. Jdu si zaběhat po podél pobřeží, ale dost u toho trpím, ještě aby ne. Naposledy jsem běhala někdy před měsícem v Soluni. Bydlím u Niny v Memory hostelu. Je to starší paní, pořád mi nosí nějaké jídlo a tajně jí podezřívám, že mě chce dát dohromady s jejím synem. Dokonce mi říká, že mi dá slevu na ubytování, protože chvíli dělám překladatele jednomu Íránskému páru, který tu bydlí se mnou. Jsou děsně fajn, pořád mi nabízí čaj a vaří íránské jídlo a zvou do Íránu. Hrozně tam chci, tak uvidíme. Já tedy aspoň nosím čokoládu a ovoce.
Poslední den mého pobytu si na chvíli splním sen a stanu se instruktorkou jógy. Niny dcera sice umí jen gruzínsky, ale okamžitě se zajímá o můj instagram. A když vidí mé fotky neváhá si přinést karimatku a prý ji musím něco ukázat 😅 Když se jdu rozloučit s Ninou a chci jít zaplatit za poslední noc, jen mávne rukou a řekne mi, že až budu příště v Batumi, mám se u ní zastavit.
I když jsem dnes spala asi deset hodin, což je mimochodem asi dvojnásobek mého průměru za poslední rok, po pár minutách v maršutce do Kuraisi usínám. Mám Gruzii ráda, je to jedna z mých nejoblíbenějších zemí, ale hlavní důvod, proč tu jsem, je zavřená hranice mezi Arménií a Tureckem. A proč rovnou nejedu do Arménie? Čekám na ségru, která za mnou brzy přiletí a pojedeme tam společně.
