Stále ve stanu, opět bez peněz, Ohrid, koupání v potoce
2:12, nikdy se neponaučím. Jenže co mám dělat, když je tady ta káva tak dobrá? Nikdy neodolám a pak čumím do stropu. Říká se tomu ve stanu strop? Další noc venku, kolikátá v řadě už? Z restaurace jsme vyšly za tmy. Přemýšlím, kdy se to změnilo. Když jsme před lety na Ukrajině chodily v noci po Oděse s pepřákem v ruce a nemohly najít hostel, strašně jsem se bála. Stejně tak v Moldávii nebo v Maroku. Tady na to vyloženě kašleme a nakonec stavíme stan před kostelíčkem, který leží kousek od kempu.
Proč si nemůžeme najít ubytko? Sice na kemp nemáme peníze, ale určitě by šlo platit éčkama. Potřebuju hrozně na záchod, ale nechci vylézat, protože nám asi někdo chodí kolem stanu. Tohle je určitě trest za dnešní den!
V Albánii najdete spoustu míst, třeba uprostřed města, kde teče pitná voda. Dost často je vyznačena i v mapách. Jednu fontánku jsme si našly i v parku nedaleko „našeho“ stadionu a provedly u ní nezbytnou hygienu. Rozhlížela jsem se tak kolem sebe, park se začínal plnit lidmi, co si o nás asi myslí? Chodí tu lidi a uklízí ulice, vážně jsme ještě v Albánii?
Poslední místo, kam jsme se chtěly v Albánii podívat, bylo městečko Voskopoje, asi 18 kilometrů od Korci. Ve Voskopoje se nachází spousta kostelů, kdysi to bylo kulturní centrum Balkánu. Bohužel spousta těch kostelů byla zavřená, ale podle fotek měly být uvnitř krásné malby. Takže co jsme dělaly? Lezly přes plot do kostela. A tohle máme za to!
Do stanu nám nakonec nikdo nevlezl a probouzíme se do slunečného rána. Nezbytnou hygienu pro vedeme u kostelíka, kde teče voda, stejně jako v Albánii. Posnídáme v altánku u hotelu jako včera jen s tím rozdílem, že dnes nám společnost dělá bílý páv. Je hezčí než nevěsta, co se tu fotila včera večer. Teď se potřebujeme dostat do 30 km vzdáleného Ohridu. Jezdí tu buď loď nebo autobus. Loď jede až za dlouho, tak sedíme na obrubníku u zastávky do Ohridu, v kapse máme 40 makedonských denárů, které nám včera vrátili za kafe (asi 16 Kč) a 160 albanských leků (30 Kč) a čekáme, co se bude dít. Na normální jízdenku to určitě stačit nebude.
Děje se to, že se nás ujímá taxikář. Za autobus údajně dáme 200 denárů (85 korun). A řidič bere jen denáry, on nás hodí za 25 €. Sorry, to nedáme. Asi půjdeme stopovat, protože směnárna ani bankomat samozřejmě na hranicích není. Možná jsem čekala na hranicích větší divočinu, spostu chlapů, co vám vymění i to, co nemáte. Asi jsme pořád ještě moc v Evropě. Přijíždí autobus, zvedáme se.
„Jede mladej řidič. Budeš mluvit.“
„Já? Spíš ty. Stáhni si níž tričko.“
Veru to k mému úžasu udělá a já z toho jdu do kolen smíchy. Nebo možná je to tou krosnou, kterou ve stejnou chvíli zvedám ze země. Připadá mi čím dal těžší. Taxikář a chlapi naproti přes silnici nevěří vlastním očím, co se tu odehrává. Nastupujeme do autobusu, vážně hezkej řidič a opravdu chce 200 denárů, který nemáme, ale prý mu můžeme dát 4 eura. Máme tři. Po mírném zmatkování mu dáváme 40 denáru a 3 eura. Asi 92 korun.
Je to tu víc ‚evropský‘, méně kaváren, ale i tady v nich sedí jen muži. A víc než káva je k vidění pivo. Koukám ven z okýnka do ulice a asi bych si měla zopakovat azbuku. Přijíždíme na autobusové nádraží do Ohridu. Budeme chtít odjet do Bitoly a autobus nám jede až večer, takže si v úschovně necháváme batohy a jdeme se projít až ke kostelu sv. Jovan Kaneo. Ohrid je krásné město u jezera, v centru je hodně restaurací a také turistů, kteří si užívají dovolenou, spousta restaurací a vzduchem se nese pravá letní atmosféra.
„Veru? Myslíš, že někdy taky pojedeme na normální dovolenou, kde nebudeme muset nosti krosnu na zádech a kde nebudeme řešit, jestli dáme 150 korun za hostel nebo jestli se necháme radši zabít ve stanu?“
Když se s někým znáte dlouho (mám od minulého týdne zakázáno říkat, jak dlouho se známe my dvě), vytvoříte si určitý druh humoru, který často ostatní nechápou. Umocňuje se to i tím, že s někým trávíte delší dobu, často o samotě, bez kontaktu s dalšími lidmi. Už jsme spolu skoro dva týdny, jdeme po Ohridu a najednou vidím hezkého kluka, tak to Verče říkám, ale začínají se po nás otáčet lidi. Tady nám už totiž rozumí, musíme si dávat víc pozor na pusu. V Albánii nám nerozuměl nikdo. Ani když jsme chtěly a hlavně potřebovaly.
„Musíme si vymyslet nějaký znamení, víš, když uvidíme hezkýho kluka.“
„Třeba kajak?“
„Proč kajak? Proč ne třeba kujdes?“ Kujdes je asi nejvtipnější slovo v albánštině, které jsme se naučily, znamená pozor. Pamatuju si ho od té doby, co jsem na ceduli viděla Kujdes, kujdes rotvaler!
„Ne, kajak je lepší.“ Tak tedy kajak.
Po nějaké době dostáváme hlad a sedáme do americké pizzerie, kde jíme řecký salát a posloucháme u toho švédskou Abbu. Než si objednáme, uzavíráme dohodu, že o heslo na wifi si řekneme až po jídle. Je to strašný, protože vždy někam přijdeme, připojíme se a najednou jsme každá ve svém světě, nevnímáme okolí natož jedna druhou. Ráno jsme měly kafe a já ani nevím, jak chutnalo. Nakonec se nepřipojíme vůbec a náramně si to užíváme. Miluju saláty, v Albánii do něho dávali sýr podobný balkánu, tady je s fetou, mňam. A hodně oliv, ještě jednou mňam. Všude v restauracíh je u stolů i sůl, pepř, olivový olej a balsamiko, takže si to můžete vytunit podle sebe. Je to fajn být chvíli offline.
Z Bitoly chceme jít dvoudenní trek v horách, což znamená klasický nákup do hor. Chleba, salám, sýr a voda. A čokoláda. Mají Roshen a dokonce kokosovou, sakra, budou nám stačit dvě? Tak tak stíháme autobus. Ještě večer se chceme dostat do vesnice Nižepole, už tam nic nejede a musíme si vzít taxi. Za 10 km zaplatíme asi 200 Kč, doprava tu vychází podobně jako u nás. Taxikář je divnej, vůbec s námi nemluví, ani se nezajímá, odkud jsme. To zajímá vždycky každýho, a taky to, jestli jsme ségry. Postavíme stan nad vesnicí a já mám dost silnou potřebu se umýt. Nutím jít Verču ještě k potoku nad vesnící a ještě se vykoupeme. V potoce, bože, tohle mi nedávno někdo říct, tak si klepu na čelo. Je to studený, ale aspoň půjdu spát čistá. Rychle sníme večeři a jdeme spát. Začíná být zima, dnes si vezmu ponožky.
