Arménie stále se mnou, špion, trajekt
Nemožné se stává skutečností, držím v ruce palubní lístek na trajekt, který mě převeze přes Kaspické moře. Je 14.10.2019, 11:38. Přesně dvě hodiny potom, co jsem prošla branou do přístavu. Dostat se sem, ke kase v přístavu v Alatu, 70 km od Baku, bylo těžší, než jsem původně myslela. Zároveň snazší, než se zdálo ještě včera.
Už jsem nevěděla, co dělat. V přístavu mi říkali, že mám volat. Když jsme volali, říkali, že musím do přístavu a koupit si lístek. Na kemping před branami (čti: jen metafora, ve skutečnosti je tam jen závora) přístavu jsem neměla vybavení. Žádný stan, bundu jsem poslala po ségře domů, můj nejteplejší oděv je mikina od Amira. Už jsem tu byla přes 10 dní, když přesáhnete 15 dní pobytu, musíte se registrovat někde na úřadě, ani nevím kde. Zvažovala jsem i letadlo. Jenže.. když pominu, že letadlo je dražší, tak jsem tou lodí tolik chtěla jet!! Zažít to, letět je strašně jednoduchý, ale jet na lodi přes Kaspické moře? Tak moc jsem si to přála! A ono to vyšlo, zase. Někdy je to složitější, ale kdyby to bylo jednoduché, byla by to nuda a nebylo by na co vzpomínat.
Ráno jsem vůbec netušila, co mě ten den čeká. Večer jsem ještě dostala informace, že je možné, že tam budu muset opravdu kempovat několik dní. Než mě pustí dovnitř. Takže jsem si byla nakoupit jídlo. A že mě nemusí pustit ke kase a bude potřeba tam co hodinu volat, takže jsem si byla ještě večer koupit simkartu. Zkrátka čekala jsem trošku větší dobrodrůžo, než jaká byla skutečnost.
Začalo se oteplovat, krosna je těžká sama o sobě, natož, když táhnete 3 litry vody a jídlo asi na 14 dní. Proto jsem se těšila, až dojdu k přístavu a tam si na pár hodin odpočinu než mě pustí dovnitř. K mému velkému překvapení mě pustili dovnitř okamžitě. Kasu najdu za chvilku, v kontejneru (všechno je tu v kontejneru, banka, záchody, pošta, bankomat). V kanceláři sedí pán, ptá se kam jedu. Loď do Aktau jede dnes (fakt??), a mám na výběr z kajuty pro dva za 70 dolarů a kajuty pro čtyři za 80. Samozřejmě si vybírám tu za 70. Celý proces zabere dvě hodiny (musím mu dát pas, pak jít zaplatit do vedlejšího kontejneru, vrátit se a čekat na vy vyhotovení palubního lístku. Trošku to zdržují motorkáři, kteří na lodi z Aktau právě přijeli.
Sedím ve stínu na obrubníku a jím hrušku, kterou mám ještě od Amira, když se z okýnka kontejneru ozve: „Lenka, tvoj biljet gatov!“
Neuvěřitelné. Opravdu držím v ruce lístek na loď, která dnes odpluje? Ráno jsem se připravovala na nejhorší a o pár hodin později tu stojím se vstupenkou na další dobrodružství. Další úkol je najít loď. Potkávám tu jiný typ lidí. Podle mě to jsou Uzbeci, mají asijské rysy. Ale stejně tak to mohou být Turkmeni a asi i Kazaši. Ptám se hned prvního vojáka, kterého vidím. Nejprve se na mě usměje, požádá mě o pas, chvíli v něm listuje, ale vzápětí mu úsměv ztuhne na rtech: „Ty byla v Armenii?“ Nechápu smysl téhle otázky. Ano, byla jsem v Arménii, čeká snad, že budu zapírat, když mám v pasu razítko, na které se teď oba díváme? Z příjemného rozptýlení šedých dní jsem nyní asi povýšila na mezinárodního zločince, protože si zavolá na pomoc šest dalších kolegů. Jsem tedy v obležení vojáků, kteří si přehazují můj pas jako horký brambor (i když v případě razítka z Arménie spíš něco horšího) a jedeme znovu od začátku.
„Ty byla v Armenii? Za čem?“
„Da, cestuju.“
„Ty znaješ, u nás tam zemlja zabrana, Karabach. Ty byla tam?
„Nět, něbyla.“ poznámku o tom, že bych moc chtěla, si radši nechám pro sebe.
Na to už mi nemají co říct a posílají mě dál, tentokrát na kontrolu zavazadla a pasovou kontrolu. Tam se mi podaří projít bez výslechu, jen s poznámkou o českém fotbalu. Ten mě bude za chvíli pronásledovat i ve snu. Možná bych se na něj měla někdy podívat, když s ním všichni tak nadělají.
A tak si tady jdu přístavem s krosnou, taškou jídla, protože jsem čekala, že tu budu muset kempovat i několik dní a usmívám se. Ale ještě se nechci radovat moc okatě, dokud na tý lodi nebudu, neuvěřím. Když k ní dojdu (dvakrát blbě odbočím a vojáci ze mě mají akorát srandu), čeká mě další výslech.
„Jedeš sama?“
„Ano“
„Kam jedeš?
„Kazachstán, Uzbekistán“
„Co tam budeš dělat“
„Cestovat“
„Líbí se ti tu?“
„Ano, už jsem tu potřetí, jedu z Gruzie.“ (Arménii jsem zapřela, ale jelikož si nechává můj pas, tak se to jistě brzy dozví).
Záludná otázka: „Vážně? A kde se ti líbilo víc? V Gruzii nebo v Ázerbájdžánu?“
„Mám ráda Ázerbájdžán, strašně se mi líbí v Baku, lidé jsou tu hodní.“
„Seš vdaná?“
Opět díky Veru za fejkovej prstýnek: „Ne, ale brzy budu.“
Nedá se tak snadno: „Proč teda necestuješ s mužem? Seš špion?
Smích na obou frontách 😄.
„Seš z Československa ano?
„Da.“
„Z Česka, vy odděleni, já znáju.“
„Da.“ Už se ani nebráním, prostě děvuška z Čechoslovákia.
„Jsou u vás všechny děvušky tak krasivy kak ty?“
„Da, všechny.“😄
„No tak idi navjerch.“
Abych pravdu řekla, byla jsem trošku zklamaná, že to šlo tak lehce 😄Tomáš si musí najít nějaký jiný objekt na srandičky. I když… jak se znám, brzy mu dám opět nějakou příležitost 😄.
