Plány a nejhorší 2v1 v životě
Zajdeme si na bazar a do veganské restaurace. Je v centru a přísahám, že by tu chutnalo všem masožravcům a hlavně kolenovrtům (s tím největším ve vesmíru tu právě jsem), protože jídlo tu vyjde asi na 30 korun. Když se procházíme po městě, Martina nenapadne nic lepšího než se zajít zeptat na autobus na ostrovy. Dopadne to tak, že koupíme lístek na autobus a loď ještě na dnešní večer. Co budeme dělat bez motorky zbytek dne? V hotelu nám dovolí zůstat jen do dvou, nepřesvědčíme je ani tím, že jsme včera měli v pokoji švába. Další noc si kvůli hodinám opravdu platit nebudeme, takže odvezeme batohy do cestovní agentury, naposledy se projedeme po městě a večer trávíme v kavárně. Já si dám dvě espressa #nepoucitelna. Ještě si zajdeme na jídlo do pouliční restaurace. Stačí odbočit z hlavní ulice a rázem jste v jiném světě, sedáme si k malému stolečku na ještě menší židličky. Výbornou večeři nám nemůže pokazit ani opodál běžící krysa. Jak asi chutná krysa? A jaká je pravděpodobnost, že jsem třeba teď kus jedný dostala na talíři?
Doprava je tu ujetá stejně jako v Kambodže, autem nás odvezou na nádraží, kde nastoupíme do spacího autobusu. Je to 250 km a jedeme to asi 6 hodin. Já nespím, jak bych mohla, když jsem v 8 večer měla dvě kafe? Ve 4 ráno nás autobus vyhodí v kanceláři cestovní agentury, kde další dvě hodiny čekáme. Já stále nespím, na židli to jde blbě. Další auto nás pak převeze do přístavu, vychází sluníčko a my můžeme konečně nastoupit na loď.
Začíná to poklidně. Lidé nastupují, usmívají se, hraje příjemná hudba, nic nenasvědčuje tomu, že nás čekají 2 a půl hodiny hrůzy. Moje naivita jede na plné obrátky maximum i po tom, co nám rozdají igelitové pytlíky. Stále si totiž myslím, že je to na odpadky.
O pravém účelu pytlíků se přesvědčím pár minut po vyplutí. Dámy a pánové, připoutejte se, jízda hrůzy začíná.
Že nás čeká nejhorší 2v1 v životě mě nenapadne ani ve chvíli, kdy nám rozdávají pytlíky. Naivně si myslím, že je to na odpadky. Že to má to mnohem praktičtější důvod se dozvím zanedlouho. Mohlo mi to dojít hned, odpadky tu nikoho moc netankují.
Vyjíždíme, trošku to houpe. Na obrazovce před námi běží film. Moc mě to nebaví, ale z okýnka nic nevidím, tak pozoruju pár šílenců v džungli, pavouky a podobnou havěť v nadpřirozené velikosti. Jestli to hlavní hrdinové přežijí netuším, protože po pár minutách jízdy začne boj v přímém přenosu přímo na palubě. Každý na lodi začneme jeden po druhém bojovat sám se sebou.
Jediná výhoda toho všeho je to, že je mi tak zle, že se ani nestačím bát o život.
Nebudu ten horor prodlužovat. Bylo to přesně dvě a půl hodiny na lodi plný zvracejících Vietnamců. Těžko říct co mělo na moji nevolnost největší vliv. Ale kombinace divoce houpající se lodi v obrovských vlnách a okolo zvracejících lidí, kteří vyprazdňovali své žaludeční šťávy poměrně hlasitě, navíc v uzavřeném prostoru (to, že byl vzduch více než nevábný si jistě dokáže každý přestavit), udělala své. Jedinou výhodou bylo, že jsem měla co dělat sama se sebou a nestihla se tak bát o život.
Jestli jsem na něco pyšná, tak na to, že jsem to zvládla bez ztráty květinky. Asi dvě hodiny jsem seděla v nepřirozené poloze s jednou rukou na břiše a druhou jsem si podpírala hlavu. Nepamatuju si, že by mi kdy bylo tak blbě a ani uběhnout půl maraton pro mě nebylo tak fyzicky náročný, jako přesvědčit tělo, že já zvracet nebudu! Ale když jsem asi po dvou hodinách zjistila, že by jízda měla trvat půl hodiny, měla jsem hodně na mále a nevěřila jsem, že zvládnu ani minutu. Ještě po připlutí do cíle jsem několik minut jen seděla a nebyla schopná se pohnout.
