V sobotu v podvečer přijíždíme do Skopje. Nemám žádná velká očekávání, respektive se snažím nemít žádná. Jinak bych sem asi vůbec nejela. Od několika lidí jsem slyšela, že tu nic není, že na prohlídku stačí pár hodin. A víte co? Mě se tu líbilo. Natolik, že jsem tu zůstala 6 dní. Vždycky je lepší si udělat vlastní názor.
Dobrá práce, konečně postel, hipster life, Kaňon Matka, slzičky
Po několika hodinách na cestě dostáváme hlad, v mapě si najdeme restauraci na půl cesty mezi zastávkou (čti místem, kde si necháme zastavit autobus) a hostelem. Makedonska Kuka z venku nevypadá nic moc, nicméně dle interiéru to bude asi luxusní restaurace. Podstatné je, že jídlo je výborné, cena přijatelná, jen číšník si mohl odpustit poznámku good job, když přišel ke stolu a viděl, že jsme snědly všechno objednané jídlo. Na jeho obranu sama nechápu, jak se to do nás mohlo vejít. Hostel máme v pěkné čtvrti, dokonce pro sebe máme vlastní pokoj s balkónem, koupelnu a kuchyň. Jsou to takové běžné věci, nic z čeho by bylo nutné dělat vědu. Jenže když trávíte několik dní v přírodě, dostává sprcha, čistá postel a jídlo u stolu docela jiný rozměr.
Naše cestování bývá dost velký kontrast. Na jednu stranu spíme ve stanu, jíme chleba se salámem a čokoládou, na druhou stranu pak jdeme na snídani do kavárny, kde necháme stejnou částku, kterou tu platíme za dvě noci v hostelu. Po velké snídani se vydáváme na autobus, který nás zaveze ke kaňonu Matka. Kaňon vyhloubila řeka Treska a je dlouhý asi 30 km. Během Osmanské říše zde byly vybudovány různé pravoslavné kláštery a k jednomu z nich se vydáváme i my. Kostelík Sv. Nikola se nachází vysoko nad kaňonem a panuje zde neuvěřitelná pohoda. Jsou tu altánky, malá restaurace a lidi tu odpočívají ve stínu pod stromy. Kaňon je turisticky vyhledávané místo, většina lidí, sem jede kvůli plavbě lodí, součástí které je i návštěva jedné z jeskyň. Když si kupujeme lístky na loď, zjišťujeme, že majitel umí dobře česky, protože žil několik let na Slovensku. Už mě to ani nepřekvapuje.
Cesta zpět do města je zážitek sám o sobě, obdivuju všechny, kdo jedou autem až ke kaňonu. Já mám co dělat, abych se odtud vymotala po svých, natož za volantem. Aby toho nebylo málo, jen co přijdeme na první zastávku, je nám řečeno, že tady autobus nestaví a máme jít na další (to se opakuje ještě několikrát a ujdeme postupně 5 km od zastávky k zastávce, než konečně dojdeme na tu, ze které se nám podaří odjet).
Je to tu, poslední den. Od rána čas utíkal ještě rychleji než normálně a najednou jsme seděly na letišti a pily poslední společnou kávu. Nemělo to být žádné velké loučení, hlavně žádné slzy. Jenže, jak to je? Člověk míní, život mění. Myslím, že kdybych byla tři týdny v kuse s kýmkoliv jiným, ráda mu ještě přidám na letenku, jenže s Verunkou je to jiné. Čím víc jsme spolu, tím těžší loučení je. Teď to bylo o to horší, že jsme nevěděly, jak dlouhé naše odloučení bude. Možná týdny, možná měsíce. Bylo předem jasný, že to bude náročný, navíc jsem dost cíťa a nikdy dřív jsem netoužila po sólo cestování. Ale nikoho nemůžete nutit, aby dělal to, co chcete vy. I když jsem na jednu stranu ráda a moc se těším, na to, co přijde, přiznám barvu – brečela jsem jak želva celou cestu autobusem zpět do města.
Ve Skopje jsem zůstala ještě další tři dny. Po tom, co jsem se dostatečně vybrečela, jsem trošku odpočívala a rozmýšlela se, kam pojedu dál. Odpočívat se teprve učím, takže hned další den už jsem si vyšlápla ke Kříži tisíciletí, je to přední turistická atrakce nacházející se na vrcholu Vodno, měří 66 metrů a měl by to být největší monumentální kříž na světě, lze ho vidět ze vzdálenosti až 30 km. Což znamená, že je na největším kopci v okolí, sice k němu jezdí lanovka, ale mě nenapadlo nic lepšího, než se k němu vyšplhat pěšky. Lézt 4 kilometry do kopce v asi 50°C byl opravdu zážitek. Nahoře byl pěkný výhled, ale nijak zvlášť mě to neuchvátilo. Nejhezčí na celém dni byla chvíle, kdy jsem si v altánku psala deník, a přisedl si ke mně starší pán se dvěma vnuky. Kluci ze mě měli dost srandu, ale pán se se mnou snažil povídat a rozdělil se se mnou o sušenky, které měli ke svačině.
S Makedonií jsem se rozloučila kávou na Makedonském náměstí a hned na to jsem utíkala spát, brzy ráno mi jel vlak.
