Červený jako známka stárnutí? výhledy a zmrzlina
Sama se alkoholu spíš vyhýbám, ale je podzim a já bych se nejradši teleportovala na Moravu, sedla na kolo a jezdila s Verunkou mírně ovíněná burčákem mezi sklípky. Teleport ještě nikdo nevymyslel, ale nic není nemožné, jak mi Giorgi pořád opakuje. Giorgiho a Alexe jsem potkala loni v gruzínských horách, když jsem tu byla s Verunkou. Tenkrát nás vzali na boží oběd a na výlet po nočním Tbilisi.
Byla by škoda, být v Gruzii a na podzim nenavštívit Kachetii, místní vinařskou oblast, kterou jsme loni vynechaly. Giorgi to pojme ve větším stylu a vezme mě na výlet do Kvareli, kde si zajdeme na menší degustaci vína. O hodně menší, než jsem zvyklá z Čech, do našich firemních výletů do sklípku to má daleko. Naštěstí 😄. Jednou ze známek stárnutí je prý to, že vám chutná červené víno. No, nebudeme dělat předčasné závěry po jedné skleničce, navíc mi slečna ve sklípku hádá 22 let, tak to snad ještě nebude tak hrozný. Ale gruzínský červený není vůbec špatný😄. Druhý den není moc hezké počasí, ale zajedeme si k Ilia lake a pak do Sighnaghi.
Sighnagi je nádherného staré město obehnané hradbami s neskutečným výhledem na Kavkaz. Nemůžu se vynadívat, lezeme po hradbách, já bohužel výjimečně nemám žabky. Zajdeme si na oběd a taky na procházku po městě. Mě už je zas trapně, protože Giorgi mi nedovolí cokoliv zaplatit. Jsme v Gruzii, neexistuje.
Než odjedu z Gruzie mám ještě jednu povinnost. Hodně příjemnou povinnost. A tou je večeře v cukrárně Luca Polare s Pavlínou, kterou jsem poznala před pár týdny v Batumi a její kamarádkou Romčou, která za ní přijela na návštěvu. Gruzie je boží země, má krásnou přírodu, je plná hodných lidí, bla bla bla… Všechno kecy, nejlepší na celé zemi je tahle zmrzlina😄. Uděláme si takový fajn holčičí večer, který mi dost chybí. Znáte to, zmrzlina, kafe a postěžovat si na kluky.
Když někomu, kdo nebydlí v okolí Ústí nad Orlicí, řeknu, že jsem z Hnátnice, zpravidla neočekávám, že by věděl, kde to je. Spíš to řeknu jako vtip (čti: pokus o vtip) a očekávám něco ve stylu: „Co? To existuje?“ O to větší je moje překvapení, když Romča zareaguje jinak, než jsem čekala. „Fakt? A znáš Markétu?“ Jaká je pravděpodobnost, že v Gruzii potkáte holčinu z jižní Moravy, která zná vaší kamarádku z Hnátnice? Už se nedivím ničemu, svět je fakt malej😄.
