Nic nejede, létající tramvaj, brunch
Doprava je v Arménii všelijaká. Dost často nic nejede, a i kdyby jelo, tak to nemáte šanci zjistit, protože nikdo neví, kdy a odkud. Snahu dostat se do vesničky Tatev maršutkou tedy vzdáváme a vydáváme se pěšky, s tím, že nás třeba někdo sveze. Určitě by svezl, jen to má malý háček, cesta, kterou Jíťa vybrala je možná nejkratší, ale nic po ní nejezdí. A jaké z toho plyne ponaučení? Když vám místní lidé říkají, že po téhle cestě nic nejede, poslechněte je, nejspíš to tak bude. Kousek nás sice svezli dva staří pánové v náklaďáku a pár kilometrů vojáci, ale do cíle to máme ještě daleko.
Ale o co nám jde? Uznávám, že je to krásná procházka. Nikde nikdo, absolutní ticho sem tam naruší vítr nebo ptáci. Jsme tu jen my a ostružiny. Hromada ostružin. A jednou za půl hodiny auto v protisměru. Není tu ani les, takže se Jíťa nemusí bát medvědů a dalších zvířat, která jen čekají na to, aby nás roztrhala na kusy.
Do vesničky Halidzor se dostáváme po pár hodinách. Odtud chceme jet lanovkou „Wings of Tatev“ přezdívanou též létající tramvaj. Je to nejdelší visutá dvoulanová lanovka na světě. Je zapsána v Guinnessově knize rekordů jako nejdelší svého druhu a nejrychleji postavená (10 měsíců). Cesta je dlouhá 5,752 km, kabina se pohybuje 320 metrů nad zemí a jízda trvá 12 minut. Na financování (13 milionů euro) se podíleli Arméni žijící v zahraničí, aby podpořili místní turistický ruch. Lanovka najednou pobere až 25 lidí, my měli štěstí a bylo nás v ní jen pět. My jsme si koupili jednosměrnou jízdenku za 240 korun.Cesta je krásná, určitě stojí za to. Ani mi výjimečně nebylo líto peněz 😄Škoda, že je cesta tak rychlá, vůbec by mi nevadilo jet déle. A také škoda, že jsme tu jen na otočku, je tu nádherná příroda. Nejradši bych si tu lehla do trávy a pozorovala okolí.
Na to ale nemáme prostor, zdržela nás cesta sem a ještě se musíme nějak dostat zpátky. Po svých jdeme asi pět minut, protože tady vás pěšky jít nenechají, i když se to zpočátku jevilo bledě. Auta nejezdila, neděle pozdě odpoledne, navíc ani není sezóna, takže tu není moc turistů. Přesto nás kousek popovezl mladý pár, který nás vysadil u Ďáblova mostu a pak nás až k hostelu dovezl starý pán. Probíhal klasický výslech odkud jsme, co děláme, jak se nám tu líbí, jak jsme staré, jestli jsme vdané, že jeho děti už jsou, už má několik vnoučat.
NNN Guest House je zářný důkaz toho, že dokážu najít i hezké ubytování. Cenu jsem neusmlouvala, ale nosí nám tu domácí jídlo, můžeme si dělat čaj, máme pro sebe pokoj, je tu nová kuchyň a teplá sprcha. Co chtít víc? Třeba si zas asi po měsíci vyprat? Ani to tu není problém! Víc ke štěstí už nepotřebuju.
Druhý den ráno si uděláme pozdní snídani. Ne že bychom tak vyspávali, ale chtěli jsme čerstvý chleba a v Arménii je to očividně v 9 ráno nemožné. Nakonec nám ho po dvou telefonátech dovezli z jiné pekárny.
