Koho? Hory přeci!
Nevím, co lidi nechápou na tom, že nechci taxi. Když stojím na místě, odkud by měl jet autobus do vesničky Miroqi, přijede ke mně auto, co už tu stojí snad dýl než já. Řidič mi tvrdí, že odtud autobus nejede, ale že mě odveze na zastávku. Přijde mi to divný, ale místní to asi vědí líp než já. Vědí no, vědí, odkud jezdí taxi. Odvezl mě zpět do centra, odkud jsem vyšla a odkud jezdí jen taxi. Paráda, už je asi 11 a já jsem tam, kde jsem byla před hodinou. Žádná ze zastavených maršrutek nejede do mnou požadovaného místa. Toto zase hezky začíná. Po další půlhodině se mi podaří zastavit maršutku, která jede do vesničky Chorshanba a odtud se pak dostanu až do vytouženého Miraqi Zabralo mi to trošku víc času, než jsem myslela, ale každý den hold není posvícení.
Hodinu a půl se škrábu do kopce a v duchu tenhle svůj výlet proklínám. Slunce pálí, potím se, ale fouká ledový vítr. Ideální podmínky pro výlet do hor, když máte chřipku. Utěšuju se tím, že o moc hůř mi už být nemůže. Ani nevím, kam jdu. Jednou za půl hodiny projede auto, před chvílí dokonce náklaďák plný lidí, kteří mi mávali. Můžu jít ještě asi dvě hodiny, abych se stihla vrátit za světla.
A pak se přede mnou otevře výhled, který mi doslova vyrazí dech. Už se několik týdnů pohybuju jen ve městech a v pustinách, jak to správně nazval průvodčí ve vlaku v Kazachstánu. Možná i díky tomu mi to přijde tak úžasný. Výhled na modrozelené jezero a nad ním zasněžené vrcholky hor.
Sednu si na kámen, sním si svou oblíbenou horskou svačinu, chleba se sýrem a paprikou. Škoda, že tu není Verunka, ta by jistě nezapomněla koupit čokoládu, ví co je v horách důležitý 😀.
Je tu absolutní ticho, je slyšet jen vítr prohánějící se mezi horama a občas nějaký pták. Jen já a hory. Ještě pořád mi to přijde neuvěřitelný. Sedím pár kilometrů od Tádžikistánu a pozoruju hory.
Cesta zpátky je rychlejší, najdu si zkratku a sbíhám po horských loukách. Smáli jste se někdy jen tak? Zkuste to, je to fajn. Nejlíp když jste sami, aby si o vás nikdo nemyslel, že jste blázen.
V maršrutce mi sedí na klíně asi pětiletá holčička, paní vedle mě si totiž myslí, že její tašky si zaslouží sedět víc, než dvě holčičky, co tu seděly už před ní. Velkoryse nabídnu svá kolena. V hotelu po příchodu nikoho nepotkám a jsem docela ráda, jdu si lehnout a doufám, že zítra mi bude líp, čeká mě dlouhá cesta do Taškentu.
