po dešti přijde duha (vždycky!), Sevan, Dilijan, plány budou, my nebudem
Nevím, jak je to možné, ale ráno je mi o 200 % lépe a vyrážíme do Sevanu. Na nádraží se s námi dávají do řeči Arman a Naryk. Sedím na zídce nádraží a zajímají se o to, co píšu, přijde jim vtipné moje písmo. Chvíli si povídáme a vyměníme si telefonní čísla (kdyby byl nějaký problém a my potřebovaly pomoc). Cesta do Sevanu zabere asi dvě hodiny a další hodinu jdeme od hlavní silnice k hostelu. Ubytujeme se v pěkném a čistém pokoji a vyrazíme k 6 km vzdálenému poloostrovu ke klášteru Sevanavank.
Není nám souzeno dojít pěšky, zastaví u nás Arťom s kamarádem a německým turistou, který je u Arťoma ubytovaný. Svezeme se s nimi asi 10 minut, ale během toho stihneme zjistit přibližně toto: Nyní jedeme po staré cestě do Dilijanu, nynější polostrov byl dříve ostrovem, ale hladina neustále klesá, proto je možné se dnes ke klášteru dostat suchou nohou. Ještě před 70 lety bylo jezero hluboké přes sto metrů, dnes je to něco kolem 70. Sevan leží v nadmořské výšce skoro 2000 m.n.m., v zimě je tu až mínus 20 stupňů (tato informace se nám později nepotvrdila, můžete sem někdo zajet v zimě a zjistit, jak to teda je?), metr a půl sněhu a jezero zamrzá. Také nám vypráví příběh Ach Tamar. Je to příběh o nešťastné lásce, významnou roli v tom hrají jezera Van a Sevan a utonutí. Bohužel jsem to úplně nechopila. Arťjom má 5 dětí – jednoho syna, který je na vojně v Karabachu (vojna je tu povinná na dva roky), a čtyři dcery – jedna žije s manželem v Americe, druhá studuje v Hamburku a zbylé dvě pracují v Jerevanu. Asi jako všichni mladí lidé, v Sevanu není práce, od rozpadu Sovětského svazu to jde prý z kopce. Pak dostanu záludnou otázku, proč nemáme v Čechách rádi Rusko. Nechci se tu pouštět do jakýchkoliv politických sporů a Arťjom to uzavře tím, že neznám historii, protože Rusko nás všechny osvobodilo. Než nás vysadí u poloostrova staneme se ještě součástí sporu. Německý turista neumí rusky, místní chlapíci zase anglicky, tak jim musím dělat překladatele, když se dohadují, kdo koho pozve na kávu. Německý turista chce pány pozvat za jejich ochotu a za to, že ho vzali na výlet po okolí, Arméni chtějí pozvat jeho, protože je to jejich národní povinnost. Nakonec se nedozvíme, jak to dopadne, my vystupujeme u odbočky ke klášteru, starý žigulík pokračuje už bez nás dále do města Sevan.
Z poloostrova je krásný výhled, u kláštera je bohužel až příliš lidí. Je sobota, svatby v plném proudu. Cestou se zastavíme na oběd a vracíme se zpět do města. Tentokrát se nám to povede ujít pěšky. A!! dokonce vidíme duhu. Po dešti totiž vždycky vyjde duha, někdy si ji musíte jen představit, někdy máte štěstí a vidíte rovnou dvojitou, jako my dnes. A k završení hezkého dne ještě dostaneme od souseda z vedlejšího pokoje broskve. Jen tak.
Ráno máme snídani v hostelu, chtěly jsme to vyzkoušet. Jsem dost skeptická, se snídaněmi v hostelu nemám moc dobré zkušenosti, ale kupodivu je to celkem dobré. Vajíčka, sýr, zelenina, marmeláda, chléb, čaj. Bohužel počasí nevypadá moc přívětivě a nás čeká cesta do Dilijanu. Ani nevíme jak se tam dostaneme, maršutka do města nezajíždí, prý si máme vzít taxi. Díky za radu. Nakonec jdeme na hlavní silnici, kde jsme chceme stopnout marušutku jedoucí z Jerevanu. Osud tomu chtěl jinak, zastavuje u nás pán, který jede do Tbilisi. Jméno ani nemůžu zapomenout, protože mu rozumím, ale je mi blbý ptát se potřetí. Do Dilijanu to je 30 km, tak nám vypráví o sobě, o svém byznysu s auty. Má gruzínské občanství, ale je Armén. Když mu bylo 6, byl prý s rodiči v Praze, jeho bratr už roky žije v Polsku, občas za ním jezdí. Prý se má dobře, má dobrý byznys, jen mu chybí žena. Musí si nějakou najít, klidně i z Česka. Ptá se, jestli jsme vdané. Vysazuje nás v Dilijanu a ještě se nás znovu ptá, jestli nechceme společnost, že by se tu prošel s námi. Poděkujeme a jdeme najít hostel. Tam se mi podaří o usmlouvat cenu o 30 korun pro každou. Nemáš zač Jíťo.
Jdeme se projít po městě k památníku obětem druhé světové války a na hřbitov, ale je hnusně. Jíťa je pos… až za ušima (čti: možná oprávněně). Díky našemu řidiči, který nezapomněl zmínit, že tu v lesích žijí tygři a rysy a je nutné chodit tam se zbraní. Moc tomu nepomohou ani stopy, které v lese vidíme. Já sice nevím, čí jsou, ale Jíťa je naprosto přesně identifikuje jako stopy něčeho, co nás tady stopro sežere. Příjemná procházka se tak během sekundy mění na mix sprintu a orientačního běhu. Pak mě ani nenechá natrhat si jablka, protože jsme v nějakém opuštěném kempu a jsou tu sochy bez hlavy. Naštěstí chce sama vidět v lese strom nazvaný „Král lesa“ a máme tak i nějakou fotku na památku. Cestou k hostelu Jíťa přibere do naší dvoučlenné, turistické, skupinky ještě nějaké sabaky (čti: štěňátka; čti v Jítině jazyce: vlkodlaky, co nás ochrání před divokou zvěří místních lesů). Následně marně hledáme obchod. S jídlem je tu dost problém a to počasí sa mi taky nepáčí!! Večer si v hostelu pouštíme videa o Arménii, voláme domů, ale moc to nejde, internet špatný, špatný. Hnátnice : Dilijan 1:0. A stejně jako v Sevanu tu máme ledovou sprchu! Hnátnice : Dilijan 2:0.
DŮLEŽITÉ!
OPRAVA: musím ségru naučit, jak funguje sprcha. Já strávím pod horkou vodou velmi příjemných 15 minut 😀
S ohledem na stále se nelepšící počasí a Jíti strachy se ráno rozhodneme z Dilijanu odjet. Chceme jet podél Sevanu na jih Arménie, ale prší čím dál víc a minutu před tím, než musíme vystoupit z maršutky, z ní nevystoupíme a pokračujeme na Jerevan. Nejsem z toho dvakrát nadšená, protože mi je jasný, že přes něj ještě budeme muset jet a nechce se mi tam jet dvakrát. Ale v dešti bude lepší chodit po městě než po horách.
PS: doufám, že další duha přijde rychle!! Už mi dochází suchý oblečení!
