Harran, kurdistán, ohran a nadžip, nejlepší den v turecku
Jsem z Harranu nadšená, je tak jiný oproti místům, které jsme tu doposud viděli. Městečko 15 km od hranic se Sýrií. Městečko staré více než 6000 let. Městečko, pro které jsou charakteristické domy z bláta, které vypadají jako včelí úly. Městečko, které se mi zaryje do paměti asi nejvíce. A proč? Jen co vystoupíme z autobusu, zeptá se nás první člověk v Turecku anglicky, jestli nepotřebujeme pomoct nebo poradit. Také si tu kupujeme nejlepší kebab z celého našeho pobytu. Když se procházíme po městě, volá na nás nějaký chlapec a říká, ať jdeme s ním. Zavede nás do pěkného domu, kde nám Ohran (Turek) a Nadžip (Syřan) udělají čaj, druhý čaj, nabídnou colu a provedou nás po domě. Nerozumíme si skoro ani slovo, ani google překladač tentokrát není moc úspěšný, ale je to od nich tak hezké. Pobíhají kolem nás, usmívají se a chtějí se vyfotit. Nechtějí od nás žádné peníze, ale necháváme jim alespoň pár drobných.
Jeden čaj za půl dne není dost, takže si sedáme ještě do dvou čajoven. V jedné se s námi dá do řeči údajně učitel angličtiny, jestli je to fakt učitel, tak se nedivím, že tu nikdo neumí anglicky 😀 Dost tu chodíme (čti pořád máme hlad) a cestou míjíme pekárnu, kde nám dají chleba zadarmo? Teda oprava, zadarmo a s úsměvem! Musím vidět všechny mešity, takže se táhneme přes půl města k té největší, co v mapě najdu. Hned po příchodu to tu vypadá trošku jinak, je tu hodně lidí, jen muži. Ptáme se, jestli můžeme dál a odpověď je víc než jasná, i když si opět nerozumíme. Pán zná pár anglických slov, protože pracuje na nádraží a dnes se v mešitě koná poslední rozloučení s jeho strýcem.
Možná je to poslední rozloučení, ale veškerou pozornost na sebe strháváme my, nebo spíš Tomáš. Dostaneme asi tři čaje, tureckou kávu a pozvání na pozdější hostinu. Postupně si k nám chodí sedat skupinky mužů a jen díky google překladači a gestikulaci si jsme schopní něco sdělit. Teda oni. Mě tu všichni ignorují. Dost se s tím peru, nejsem na to zvyklá 😀 jenže oni mě neignorují, jen se nehodí, aby se mnou mluvili, zvlášť když je se mnou muž. Ale víte co je blbý? Že Turci nemají většinou ani ponětí o tom, kde je Česko, někdo se chytá na Czechoslovakia, ale co znají, je český fotbal a hlavně naše fotbalisty. Problém je, že já tu jsem asi s jediným chlapem na světě, který má o fotbale ještě menší povědomí než já sama a dokáže vypustit z pusy něco jako Petr Baroš 😀
Tomáš si užívá svých pár minut slávy a těší ho to o to víc, že já jsem v pozadí. Všem tvrdí, že je můj manžel a neskutečně si užívá, že se svět jednou točí kolem něho. Je to jednodušší než někomu vysvětlovat, že jsme kamarádi, to by tu stejně nikdo nepochopil. Strávíme v Harranu pouze pár hodin, ale i tak to stojí za to. Tohle je to Turecko, které jsem si přála vidět. Tak ráda bych pokračovala opačným směrem do Sýrie, je skoro na dosah, ale my jedeme opačným směrem. Snad to vyjde někdy příště.
