Vítejte v Arménii! varužan, taxi s bonusem
Zuby dostávají zabrat, celou cestu do Alaverdi mi o sebe cvakají. Po maršutce lítají telefony, které lidem vyskakuji z rukou. Katastrofální silnici jednou za čas vystřídá pár desítek metrů ucházející úsek (čti: chvilku nenadskakujeme až ke stropu a hladová ségra si dokáže kousnout do chačapuri, aniž by si ukousla jazyk). Aspiruje to na jednu z nejhorších silnic, po kterých jsem měla tu čest jet. Jíťu udivují odpadky kolem cesty, mrknu z okýnka a nic strašného tam nevidím. Po Albánii mě jen tak něco nerozhází. Nedávno mi bylo řečeno, že jsem expertka na nalezení těch „nejhnusnějsich“ míst, takže už z dálky vidím, že se mi tohle město bude líbit. Stará a opuštěná továrna, to je moje.
V Alaverdi se opět postarám o rozruch. Když vytahuju batoh, vidím, že je od něčeho špinavý. Ségra si myslí, že mi ho někdo poblil, já nejsem tak skeptická, identifikuju to jako sýr. Radši. Není to nic strašného, ale vystupuje půl maršutky a seběhnou se i lidi z ulice. Náš řidič vynadá lidem, co seděli nad zavazadlovým prostorem a donese vodu, jiná paní mi dává vlhčené ubrousky. Je to docela sranda. Batoh vyčištěn, problém číslo 2: je asi jedna hodina, ještě večer chceme odjet, ale prý už maršutka nepojede. Zvažujeme, jestli tedy rovnou nepokračovat. Pak nastupuje na scénu Varudžan. Taxikář. Všichni, kdo bojkotuji taxi teď radši přestaňte číst. I tak zarytý odpůrce taxi jako já, dnes dělá výjimku. Maršutka večer jede, ale máme asi 5 hodin na prohlídku a Varužan nám nabízí svezení ke třem kostelům i s dvěma bonusy (nakonec jich je víc). Ptám se na cenu, chce 10000 dramů (500 Kč). My máme jen 5000, teda ségra má, já jsem tu zas bez peněz. Je to také 65 lari, já mám 55, což je asi 400 Kč. S tím souhlasím a ségra nevěří vlastním uším, po tý komedii, kterou jsem ráno předvedla kvůli 40 Kč v Tbilisi.
První zastávku si uděláme ještě ve městě u mostu z 12. století, a u skály, která se stala předlohou pro budovu Státní opery v Jerevanu. Cestou k Akhala Monastery stihneme probrat ještě arménskou genocidu, Náhorní Karabach, vztahy s Íránem nebo Gruzií. Klášter v Akhale není v UNESCU, ale jsou zde krásné, nerestaurované, 700 let staré fresky. Taková výzdoba není pro arménské kláštery obvyklá.
Kláštery Haghpat a Sanahin naopak v UNESCU zapsané jsou. Cestou k Haghpatu probíráme Varužana a jeho rodinu. Varužan se údajně domluví 6 jazyky. V době, kdy na nás čekal, se začal podle google učit češtinu a když jsme se vrátili do auta, řekl mi „Vypadáš moc krásně“. Mimo to provozuje taxi, vlastní obchod a předělává hostel, studoval historii, ale jako učitel by si nevydělal mnoho peněz, proto přešel do finančního sektoru. Má tři děti – syn žije v Kyjevě, dvě dcery v Jerevanu. Manželka Zuzana mu třikrát volala kvůli večeři. Koukám z okýnka a užívám si výhledy do krajiny, pomalu začíná podzim, už není takové teplo a ubylo i turistů.
K Sanahinu se jede přes staré sovětské sídliště, je tedy čas na nějaké informace o městě. Alaverdi leží v kaňonu Debet. Už spousty let se tu těží měď, ale od rozpadu Sovětského svazu město chátrá. Továrna už pracuje jen na polovinu. Nad městem je vidět lanovka, která sloužila jako rychlý dopravní prostředek pro lidi, ze sídliště dolů k továrně to zabralo pouhou minutu a půl. Dnes je lanovka mimo provoz.
A co za bonusy jsme dostaly? Učily jsme se, jak v přírodě poznat západ a východ slunce, ukázal nám starou knihovnu, kde byla uložena kniha z ovčí kůže, dostal jsme kávu a ve starém mercedesu jsme se mohly připojit na wifi (pak ji vypnul, protože ségra koukala víc do telefonu, než ven) a koukat na Youtube na videa o arménských klášterech.
Varužan je dost podnikavý, dokonce vymyslí byznys i pro mě. Mám příště přivézt tak 15 lidí a budu to mít u něj zdarma. Jestli pojedete do Arménie, tato oblast stojí za to. Ale vyhraďte si na ni více času, dá se tu hodně chodit i pěšky. A pokud by někdo chtěl, můžu poskytnout číslo na Varužana. Příští rok už bude mít k dipozici i hostel a pravděpodobně už bude i umět česky.
Když jsme nastoupily, Varužan schoval nápis taxi, protože teď jsme prý druzja. To jsme byli, dokud nedošlo na placení. Dostala jsem mapu na památku s originálním věnováním „Na památku pro Lenku od Varužana.“ Cestou nám ještě zajistil místo v maršutce a odjel domů na večeři. Večer mi pak psal zprávu na whatsapp, jestli jsme dorazily v pořádku.
