Památky, běhání, peněženka trpí
Budík na 3:45? To jako vážně? Jo, vlak do Řecka mi jede ve 4:45. Ještě že bydlím kousek od nádraží, venku je zatím mrtvo. Na ulici nikdo není, první obchůdky na nádraží se teprve otvírají. Chvilku hledám pokladnu, nikdo nepracuje, ale kluk z ostrahy mi prodává jízdenku. Máme 45 minut zpoždění, to potěší. Za poslední zbylé peníze si jdu koupit snídani, když chci vyjít ven, odchytává mě nějaká paní a říká mi, ať nechodím ven a varuje mě před taxikáři. Chci si jen koupit něco k jídlu ve stánku před nádražím, ale paní jde pro jistotu se mnou. Čeká mě 230 km vlakem druhé třídy za 320 korun. Vlak jede jednou denně, brzy ráno a cesta trvá asi 5 a půl hodiny. Ještě se dá jet autobusem, který jede v 5 hodin odpoledne a stojí 500 Kč. Tím jsem asi každému odpověděla, proč jedu vlakem. Před 10 přijíždíme do městečka Gevgelija u řeckých hranic, musíme přestoupit na autobus a jen co si sednu, projede kolem české policejní auto. Kampak asi jede pomáhat a chránit?
Jezdit přes hranice autobusem je o dost větší nuda, než jít pěšky. A taky to trvá asi 10x dýl. Každopádně kolem poledne přijíždíme do Soluně a je tu vedro. Myslela jsem, že větší než ve Skopje být nemůže, ale očividně jsem se spletla. Na nádraží marně hledám záchody, když si ke mně přisedne nějaká stará cikánka a říká mi, že mám krásné modré oči a ptá se jestli mám kluka. Před očima jí zašermuju svým fejkovým zásnubním prstýnkem a radši jdu hledat hostel. Nečekala jsem, že ho využiju už v Řecku. Jdu po ulici a všichni tu na mě civí, přijde mi, že nějak víc, než normálně. Hostel je v centru a nacházím ho téměř okamžitě. Je to jeden z nejmodernějších, v jakém jsem byla. V přízemí je recepce, já mám postel v čtyřlůžkovém pokoji ve třetím patře. Pokoj má klimatizaci, úložné skříňky, poličku, zásuvku i lampičku hned u postele. Na patře je velká společenská místnost s kuchyňkou, jedna společná a jedna čistě dámská sprcha. Mínusové body dávám za chybějící ručník a závěs u postele. Je hezké, že tu mají bedýnku na jídlo, se vzkazem take what you need, lend what you don´t. Nevýhoda je to, že jsem na pokoji se třema klukama. Ale vypadají v pohodě, hned mi nabízí jídlo 
Celý zbytek dnes strávím procházkou po městě, je vážně teplo, všude jsou kočky, malinké uličky a neustále něco fotím. Projdu se po čtvrti Ano Poli, kterou lemují původní městské hradby, neopomenu ani Galileův vítězný oblouk, chrám Boží moudrosti (Hagia Sophia of Thessaloniki) nebo Aristotelovo náměstí a přilehlou tržnici Bezesteni. A jelikož jsem opět v EU, procházku si zpříjemňuji hovory s rodinou a kamarády. Největší předností mého hostelu je terasa v 7. patře. Jsou tu stolečky, gauče, lehátka, výhled na město i na přístav. Večer si tu sním večeři a dopíšu deník.
Co se stane, když má Lenka poprvé v životě pokoj na kartu? V noci jde na záchod a samozřejmě ji zapomene na pokoji. Na recepci sedí milý kluk a dá mi náhradní, ještě že se tu personál střídá tak často, tohle totiž nebylo poprvé ani naposledy. Když žijete u moře, musíte využít každé chvilky, kdy není nesnesitelné vedro, vstávám tedy brzy ráno a jdu si zaběhat podél moře. Hrozně mi to chybí a 3 týdny dovolenkování se mě podepsalo, první kilometry hooodně trpím. A nejsem jediná, kdo měl podobný nápad, běžců je tu spousta. Stejně tak cyklistů, rybářů, a koček. Sem tam vidím i bezdomovce spát v parku. Být bezdomovcem v Řecku musí být díky počasí o dost jednodušší než u nás.
Přes den se opět vydávám do města, mám pár míst v mapě, která jsem včera nestihla, ale nikam se nehoním, spíš se tak procházím, pozoruji lidi. Jedním z těch míst je Bílá věž, kolem které už jsem ráno běžela, nebo Bey Hamam, turecké lázně. Soluň je krásná, hrozně se mi tu líbí. Je tu spousta památek, vykopávek přímo uprostřed města a malých cukráren. Ale také holubů a černochů, kteří celý den polehávají pod stromy na Aristotelově náměstí. Jakmile zahnete z hlavní turistické trasy, můžete vidět poklidný život místních lidí. Staří muži hrají na ulici deskové hry na lavičce pod stromem, ženy se shlukují a povídají si na druhé straně ulice, děti si hrají na hřišti.
