#Lenoušradí

Když je realita ještě hezčí než vaše sny
Se zívnutím se protáhnu a na moment pocítím touhu Martina poslat na výlet samotného. 5:30. Kdo dobrovolně vstává před 6? Rozlepím oči a zadívám se do dálky. Venku je ještě šero, ale za obzorem se začíná obloha barvit do žluta s nádechem oranžové a růžové. To je jedna z výhod pokoje v sedmém patře s oknem přes celou zeď. Ale ještě se mi nechce opouštět říše snů a už vůbec ne vyhřátá postel. Tím spíš, že je to nejspíš na dlouhou dobu poslední ráno, kdy si můžu užít válení ve velké a čisté posteli. Kdo ví, kdy se mi to zas poštěstí?
Touha po poznání je nakonec silnější než lenost a díky tomu si užijeme věže Po Nagar z čámského království jen pro sebe. Včera odpoledne se tu nedalo ani projít, dnes jsme tu téměř sami. V 6 ráno je stále chladno, město se teprve probouzí, i ulice byly poloprázdné. Je odtud krásný výhled na moře. Sednu si na lavičku a zavřu oči. Snažím se zachytit první sluneční paprsky, které se k nám prodírají skrz vysoké stromy a trošku se ohřát. Napůl poslouchám Martina, který mi ještě rozespalým hlasem předčítá o historii věží.
„…byl zde hinduismus a království bylo pod silným vlivem Indie a Jávy. Celou lokalitu tvoří chrámy, které jsou postaveny z červených cihel spojovaných kaučukem a které na pozadí všudy přítomné zeleně dobře vynikají. Každý chrám má kamenné oltáře na obětiny, které jsou bohatě zdobeny hinduistickými výjevy a symboly. Opuštěnou lokalitu nalezli v roce 1890 Francouzi, kterým se podařilo postupovat…“
Jeho chraplavý hlas je v kontrastu s jemnou zvonkohrou pohupující se nedaleko v mírném vánku. Všude kolem nás jsou čerstvé květiny. Časné ráno v sobě má nějaké zvláštní kouzlo. Den začíná a vy máte možnost zvolit si, jaký bude. Nezáleží na tom, co bylo včera. Je to jako když otočím list v deníku na novou stránku a je přede mnou čistý, ještě nepopsaný list. Naděje i výzva zároveň. Je totiž jen na mě, čím ho zaplním. Rána jsou vlastně docela fajn, jen je škoda, že se kvůli nim musí brzo vstávat
.

Nerozjímáme dlouho, s postupujícím časem stoupá teplota i počet návštěvníků, kouzelná atmosféra rozespalého rána je ta tam. Stejně už mám hlad. Je čas vrátit se do hotelu na snídani.
Pohodinda u bazénu je po třech dnech u konce a nás čeká celý den na motorce podél pobřeží. Hory, kávové plantáže, moře, velká města, zapadlé vesničky a z ničeho nic poušť? Vietnam je tak velká a rozmanitá země, že tu i po měsíci vidíte něco nového.
V podvečer si zastavíme u písečných dun, kde dostanu cenné rady, jak se správně tvářit a pózovat na fotkách. Martin v tom má větší praxi, už měsíce trénuje, jak zaujmout fanoušky. Z celého srdce si vážím toho, že mi své know-how prozradí. Je mi opravdu inspirací.
Motorku zastavujeme těsně před tím, než sluníčko zmizí za horizontem. Pohled na otevřené moře ve mně vyvolává pocit nekonečna, vydržela bych se na něj dívat celé hodiny. Najednou mám pocit, že můžu cokoliv. Peníze na účtu po měsících na cestách mizí, práce v nedohlednu, nemám dům ani auto, poslední věc, kterou jsem si koupila na sebe, bylo tričko na trhu za stovku. A přitom si přijdu bohatší než kdy dřív. Mám totiž něco, co mi už nikdo nemůže vzít.
Jsme špinavý, unavený, ale s úsměvem pokračujeme dál. Ostatně vybrali jsme si to sami. Život na cestách, neustálé balení batohu, nejistota a určitá míra nepohodlí. Na druhé straně svoboda, volnost a spálený nosy od sluníčka. No jo, zase jsme se zapomněli namazat.
Čím víc jsme v civilizaci, tím větší máme problémy s jídlem. Vietnam je na jídlo fajn, když nějaký seženete. Respektive nesmíte být rozmazlený jako Martin a chtít nějaké určité jídlo. Můžu Vám zaručit, že ho neseženete. V Nha Trangu už jsme v 9 večer ulovili jen bagetu. A pokračuje to i o sto kilometrů dál. To je to taková drzost chtít ve Vietnamu rejži? Projíždíme městem sem a tam. Jídla je tu plno, neustále seskakuju z motorky a nakukuju pod pokličky snad všech hrnců ve městě. Ale po více než hodinové snaze rezignuju a oficiálně přejmenovávám Vinh Tan na město polívky.
Nakonec se usadíme na malinkých plastových stoličkách v klidnější části města. Skoro tu nesvítí pouliční světla, sedíme přímo u silnice a večeříme placky z rýžového papíru. Nemám nejmenší tušení, co je uvnitř, i když koukám postarší paní, která nám jídlo chystá, pod ruce. Má před sebou desítky mističek a talířků, rychle a zkušeně nabírá od každého něco. Koření, bylinky, zelenina a na vrch křepelčí vajíčka. Víc toho nerozpoznám. Na grilu ohřát, zamíchat hůlkama a dobrou chuť.
Ráda bych Vám popsala, co se tu děje, ale sama tomu nerozumím. Kolem nás sedí ještě pět dalších žen středního věku. Když chceme platit, jedna z dam vytáhne telefon s překladačem a s největší pravděpodobností se ptá, odkud jsme. Tady nikdy nevíte jistě. Když zjistí, že jsme z Česka, dostane takový záchvat smíchu, že málem spadne ze stoličky. Plácá se u toho do kolen a za hlasitého křiku ukazuje telefon ostatním. Nejsem si jistá, jestli vůbec ví, že nějaký Česko existuje, ale její smích je nakažlivý. A tak se smějeme všichni, každý asi něčemu jinému, ale co na tom záleží?