HON NA REJŽI #ČÁSTDRUHÁ
Už druhý den jedeme po pobřeží. Cesta vede po nové silnici, žádné prašné cestičky v horách ani džungle. Fouká silný vítr od moře a místo rýžových políček míjíme prázdné hotelové resorty. Až to všechno dostaví, bude tu z toho turistický ráj. Nebo spíš kýč? Další hotel vedle hotelu. Kvůli tomu má cenu létat přes půl světa? Neláká mě nechat se zavřít v hotelovém resortu a popíjet drinky na lehátku. Chci vidět život místních lidí, co možná nejvíc autentický. Ale je to dneska ještě vůbec možné? Baví mě motat se na trhu, ztratit se v horách i v zastrčených uličkách velkých měst. Baví mě nekonečné dohady nad jídelním lístkem, kterému nerozumím. Baví mě noci strávené na cestě ala #2v1. Baví mě to, baví mě tenhle život. Ani nevím, kde se to ve mně vzalo. Ale jsem ráda, že jsem tuhle část svého já objevila. Je to jako najít něco, co bylo schované hluboko uvnitř vás a čekalo na ten správný okamžik. Něco, co vám nedá spát a nutí vás to dělat všechny ty nepohodlný a šílený věci s úsměvem na tváři. Možná jste o tom v hloubi své duše věděli, ale báli jste se jen pomyslet na to, že by to mohla být skutečnost. Jediný, co mě na tom nebaví, je balit si batoh
.
.
Všude jsou miliony lidí a miliardy motorek. Sluníčko pálí už od rána a naše nosy začínají opět podezřele červenat. Projíždíme uzoučkými uličkami na okraji města a marně hledáme supermarket nebo lékárnu. Pantomima je možná vtipná, leč v tuhle chvíli poměrně neúčinná. Sehnat #rukamanohama rejži je disciplína pro amatéry, ale sehnat beze slov opalovací krém už je vyšší level. Před rakovinou kůže nás zachrání slečna v obchůdku s potravinami, která nám napíše vzkaz vietnamsky a pošle nás správným směrem. Konečně jsme natřený krémem s faktorem 80 jehož součástí je i bělící složka a můžeme pokračovat v krasojízdě. Posedlost bílou kůží nechápu, vždycky se těším na léto, kdy mám tu „správnou“ barvu 
. Ale tohle je jen špička ledovce…
. Ale tohle je jen špička ledovce…
Některé kulturní odlišnosti vás mohou obohatit, některé možná znechutit a některé zkrátka jen nechápete. Často si pak pokládáte otázku, zda jste divný vy nebo ti ostatní. V Asii si divně budete připadat často, to vám můžu zaručit. Ač je mi spousta jejich tradic a zvyků blízká (třeba podkolenky v žabkách nebo Pho i ke snídani), nechápu jejich posedlost kýčem. Zahrnuje to všechno od obrovských květinových srdcí u každé vyhlídky až po houpačku uprostřed písečných dun. Chvíli na to zíráte, pak jdete a blejsknete se u toho taky #narejzi
. Jediný rozdíl tak zůstává v tom, že já mám v telefonu fotky dvě, Asiaté tak dvě stovky. Ale alespoň se jim nestane, že na půlce z nich budou spát #nalenku .
. Jediný rozdíl tak zůstává v tom, že já mám v telefonu fotky dvě, Asiaté tak dvě stovky. Ale alespoň se jim nestane, že na půlce z nich budou spát #nalenku .
Bílé písečné duny značí jediné – Mui Ne. Známé dovolenkové středisko. Cena za ubytování tomu jen odpovídá, kam se hrabe Nha Trang. Původní plán byl najít si co nejlevnější hotel, ideálně Nha Nghí za obvyklých 150 Kč. Iděálně s bazénem. Realita je hotel za 230 Kč za noc s bazénem, který fotku na bookingu nepřipomíná jako na fotce ani s přivřením obou očí.
Za 230 Kč pokoj s koupelnou a wifi. Ubytování tu není špatný, jen to občas nemají dotažený do konce. Je fajn, že je všude TV, ale já bych radši místo sledování karaoke uvítala skříň, židli, nebo nějaký odkládací prostor. Někde mají i ledničku, ale tady stejně chodíte na jídlo ven, tak to není moc potřeba. Dobrý je, že všude dostanete ručníky. Míň dobrý je, že jsou všude jednorázový kartáčky, mýdla a šampony #plastjeslast.
Místo koupání jdeme na večeři a opět se opakuje hon na rejži. Projedeme město křížem krážem, a ne a ne najít rejži. Už umíráme hlady, jsme někde na okraji města, na ulici nikdo není, nesvítí tu skoro ani pouliční osvětlení. Když v tom si všimneme v dálce před námi problikávat na neonové ceduli nápis COM. Rejže, hurá!
Jak si objednat jídlo #částužnevím aneb když je problém i s obrázkama.
Sedáme si do téměř prázdné restaurace, přichází k nám dvě mladé slečny. Položí před nás menu a poodstoupí dál. Nejsou z nás moc nadšené. Spíš vypadají trošku nervózně a čekají, co se bude dít dál. Chvíli koukáme na nabídku jídel, ale úplně moudrý z toho nejsme.
Martin se ujímá slova a snaží se zjistit, jak velká je porce, cena se mu nezdá adekvátní. Jsme zhýčkaný z malých vesniček v horách, tady se těžko najíme za 30 korun. V momentě, kdy Martin stočí pohled zpět k menu, obě slečny situaci využijí k tomu, aby beze slova zmizely.
Martin si stále čte a tváří se čím dál víc nechápavě. Načež zvedne zrak, opět pokládá otázku „How big?“ a zjistí, že jsou milé slečny v tahu.
„Kam šly?“ ptá se mě zmateně.
Nemám tušení, ale i přes kručení v břiše se jeho reakci začnu smát. Nestává se mu často, že by od něj holky beze slova utíkaly. A už vůbec ne ty asijského původu, které ho považují ho za poloboha. Někdo by jim možná mohl říct, že to, že má někdo skoro dva metry a žije v hlavou v oblacích, ještě automaticky neznamená, že z toho nebe skutečně spadl… Jiná kultura no.
.
