HON NA REJŽI #ČÁSTTŘETÍ, ZPĚT DOMA
Čeká nás třetí den krasojízdy podél pobřeží. Poslední a zároveň nejdelší úsek. Je to více než 200 km, to tady jedete hoooodně dlouho. Cesta vede po nové silnici, nemáme v plánu žádné kulturní ani vzdělávací zastávky a chceme dojet za světla. Chtít můžeme, jenže… však už nás znáte 
. Plán by možná vyšel, kdybychom z Mui Ne nevyjeli ve 12 nebo si opět nevymysleli rejži k obědu.
. Plán by možná vyšel, kdybychom z Mui Ne nevyjeli ve 12 nebo si opět nevymysleli rejži k obědu.Jídlo a stolování ve Vietnamu má ještě jednu záludnost. Pokud se rozhodnete jíst na ulici mimo obvyklý čas, můžete narazit na problém, že už nikde nic nemají. Chtít oběd ve dvě odpoledne je tedy pomalu stejná drzost jako chtít tu rejži. Už jsem unavená z neustálého seskakování z motorky, doběhnutí k téměř prázdné vitrínce, kde jsou vystavené zbytky čehosi, co nikdo nechtěl. Až po více než hodině jsme konečně úspěšní. Narazíme na venkovní restauraci, kde kromě nás nikdo není. Máme pro sebe všechny zaměstnance a do pár minut jídlo před sebou. Výborný jídlo! Je to divný, ale tady se vám to nepřejí. Ještě jsem ve Vietnamu neměla kuře s rejží, který by chutnalo stejně.
Pomalu se stmívá, jsme asi 70 kilometrů od centra Saigonu, ale už odtud vidíme zářící Landmark 81, nejvyšší budovu ve Vietnamu.
„Dáš si kafe?“ zaslechnu otázku.
17:40…
„Jo, klidně.“ už je skoro tma, předpokládám, že si Martin uvědomuje rizika spojená s pitím kávy v 6 večer. Na to, že kafe nesnáší snad ještě víc než pivo, je to vždycky jeho nápad.
Sedíme u silnice na malých stoličkách, před námi jedna ca phe sura da a dva ledové čaje. Nemluvíme, jen pozorujeme, co se děje před námi. Motorek přibývá, doprava houstne a stejně bychom se neslyšeli. Mlčení je někdy ta nejlepší komunikace. Může být náročné být s někým 24/7, ale když spolu zvládnete mlčet a dát si prostor být sám se sebou, dost to situaci zjednoduší.
Naše cestování tak probíhá bez vážnějších rozporů. Uznávám, že Martin má neobyčejně vyvinutý smysl pro orientaci a tudíž je téměř nemožné se s ním ztratit (a to se dost snažím, protože já mám v ruce telefon s navigací). Já mám zase smysl pro humor, takže je téměř nemožné se se mnou nudit (nepromarním jedinou příležitost udělat si z něj srandu). Shodneme se na výběru jídla (rejže není nikdy dost), ubytování (čím levnější, tím lepší), utrácení a životním přístupu celkově (čím míň utratíme, tím déle můžeme cestovat) a dokumentování života na cestách (pro fotku cokoliv).
Po osmi dlouhých hodinách projíždíme po známých místech. Je to takový hřejivý pocit, být někde, kde to znáte.
„Marťo, kde to jsme?“ položím řečnickou otázku.
„Doma. V Saigonu.“
Jo, uměla bych si tu představit žít. Zavřu oči a zhluboka se nadechnu. Jsme doma. Fajn pocit. Když střídáte místa skoro častěji než spodní prádlo, uděláte si domov po pár dnech kdekoliv.
Vietnam je ještě lepší, než jsem si myslela, že bude. Slyšela jsem o něm tolik dobrého i špatného, že jsem nevěděla, jestli do něj ještě vůbec chci. Jenže… zážitky jsou až příliš subjektivní, a to, jestli se vám někde bude nebo nebude líbit, záleží na mnoha faktorech. Místo není tak podstatné. Víc záleží na tom, koho potkáte, s kým všechny ty věci prožíváte, a především záleží na vás. A to je asi ten hlavní důvod, proč se mi líbí skoro všude. V každé zemi si dokážu najít něco hezkýho. A jako #ExpertkaNaVšechnoHnusný hlavně něco hnusnýho
Od příjezdu do města mám zákaz koukat na navigaci, Martin si dá za cíl dovézt nás až do hotelu bez mrknutí do mapy. Když projíždíme po Bacpacker street, duní kolem nás hudba a okolní bary jsou narvané k prasknutí.
Najednou mám chuť nechat se vtáhnout do víru velkoměsta. „Vezmeš mě na párty, Marťo?“ zkusím nesměle.
„Celej žhavej“ hatí nekompromisně mé touhy na protančenou noc. Když si tancuje po pokoji, DJ se v něm nezapře, ale někde se věkový rozdíl mezi námi musí projevit.
Už asi víte, co následuje po příjezdu do hotelu. Trošku odtažité přivítání na recepci, trojitá sprcha, šok na recepci, protože vypadáme jako někdo jiný a večeře. Jsme v Saigonu, takže Mekáč je už skoro povinnost. I když já si i tady dávám kuře s rejží #rejženeninikdydost.
Z cestovního života Lenky a Martina na cestách, aneb jak jsem vynalezla revoluční časovou metodu.
Sedíme v mekáči před sebou každý oreo McFlurry.
“Kolik je hodin?” zeptá se Martin.
“Bude 11.” odpovím vzápětí.
Chvíle ticha.
“Teda bude, za půl hodiny a 8 minut.” upřesním.
Opět chvíle ticha doprovázená nechápavým pohledem.
“To je jako kdybys řekla, že bude za pět hodin šest.”
A co jako?
Čas tu běží jinak a po měsících na cestách se přizpůsobuji místnímu životnímu tempu. Dle mého názoru nás čas zbytečně omezuje. A já nemám ráda, když mě něco omezuje
Sedíme v mekáči před sebou každý oreo McFlurry.
“Kolik je hodin?” zeptá se Martin.
“Bude 11.” odpovím vzápětí.
Chvíle ticha.
“Teda bude, za půl hodiny a 8 minut.” upřesním.
Opět chvíle ticha doprovázená nechápavým pohledem.
“To je jako kdybys řekla, že bude za pět hodin šest.”
A co jako?
Čas tu běží jinak a po měsících na cestách se přizpůsobuji místnímu životnímu tempu. Dle mého názoru nás čas zbytečně omezuje. A já nemám ráda, když mě něco omezuje
Další den vrátíme motorku a zajdeme na poslední společnou večeři. Loučíme se stylově – kuře s rýží si sníme na malinkých židličkách v zastrčené uličce. K dokonalosti tu chybí už jen pobíhající krysy. Procházíme se po ulici, kde mě Martin před necelým měsícem vyzvedával po příjezdu z Kambodži. Zítra ráno odtud do ní odjíždí pro změnu on.
A já? Kam pojedu já? To kdybych věděla 
Necháme se překvapit. A vy můžete být u toho, chcete? 
