Vietnam na motorce 6/14 – Lenouš těsně před smrtí

CO SI DÁTE K JÍDLU? SOMETHING NORMAL NEBO KOČKU?

Jezdit po hlavní silnici není moc zábava. Ani to není dvakrát bezpečný. Přirovnání řidičů kamionů a autobusů k šílencům je ještě mírné označení. Proto to opět bereme oklikou a dokonale na to sedí „je to sice dál, ale zato horší cesta“. Dojem ze ztracenosti dokreslují výhledy na hory, kávové plantáže a malé domečky. Cesta je občas necesta a do větších kopečků musím vystoupit, určitě máme těžký batohy! Nebo jím moc rejže?

Už jsem vám říkala, jak je to jednoduchý objednat si jídlo, když máte v restauraci obrázkové menu. Jak to vypadá, když ho nemají?

Nastupuje telefon a google tranlator.

„Počkej, počkej! Rice with chicken.“ Pokouší se Martin objednat jídlo. Říká to do překladače v telefonu, který strká mladému klukovi pod nos.

Ten si to přečte ve svém jazyce a odpoví „Okej, okej.“

A v zápětí dodává: „Com cim…“ tuhle větu nepobereme ani my ani překladač.

Kluk to zkouší znovu. „Bạn muốn ăn gì.“ Dle překladače se nás ptá, co si dáme k jídlu.

Martin už to nevydrží a řekne do telefonu „something normal.“ Já dostanu záchvat smíchu, aniž mi v tu chvíli dojde, jak odvážné je něco takového prohodit ve Vietnamu. Co je normální pro nás, není totiž normální pro Vietnamce.

Nemám tušení, jak to google přeložil, ale kluk mrkne na display, pokývá hlavou a opět prohodí „Okej, okej.“

Načež si s Martinem podá ruku a začne úkolovat ostatní. Za okamžik už popíjím ledový čaj. Ani nevím, že jsem si ho objednala

Abyste pochopili, co se dělo později, pokusím se vysvětlit souvislosti. Jsme v malé vesničce ve středním Vietnamu a jen co jsme u restaurace zastavili, stali jsme se středem pozornosti všech okolo. Uvnitř u stolečků na zemi posedávají skupinky Veitnamců, společně obědvají a popíjejí (to především ). Pokud si budete chtít někdy připadat jako filmová star, vydejte se do Vietnamu. Já tu vyčnívám blond vlasy a modrýma očima, Martin svou výškou a .. no vším, byl by tu pro všechny handsome, i kdyby se týden nemyl.

Výborným obědem to tedy nekončí. Možná vám to přijde nuda jíst na střídačku rejži a kuře (snad) nebo Pho, ale ono to pokaždé chutná jinak (a pokaždé dobře!). Navíc ke každé rýži dostanete malou mističku s polévkou (kterou Martin nerad, takže mám dvě #2v1) a většinou i ledový čaj, a ten, jak už asi víte, naprosto zbožňuju!

Jen co dojíme, přijde nás pozdravit ke stolu jiný číšník, opět si s Martinem podává ruku. Mně říká hello a strká mi pod nos telefon, na kterém se neúspěšně snažím pochopit větu přeloženou překladačem. Chtějí se s námi fotit a Martinovi opakované nabízí panáka místní pálenky. Okamžitě se zajímají, jak nám chutnalo. Za 120 Korun jsme se najedli královsky. Aby toho nebylo málo, klučina nám 100 Kč přinese zpět. To si samozřejmě nevezmeme, ale telefonní číslo, pro případ nouze, si ponecháme. Poslední podání rukou, poslední nabídka na přípitek a pozvání na zítřejší oběd. Celou dobu se na nás smějí a při odchodu se s námi loučí celá restaurace. Nevím, do jaké míry jsou jen milí a do jaké opilí, ale je to sranda

Dojem mi zkazí akorát Martin, který se vrátil ze záchodu, na který se musí projít skrz kuchyň.

„Viděla si ty stažený kočky v kuchyni?“

Moje citlivá dušička v tu chvíli zapláče. Dost se mi uleví, že jsme k obědu neměli fried rice, kde dostanete kousky masa, ale kuře v celku. Kočky miluju, dvě mám doma, a představa, že bych nějakou snědla je pro mě strašná. I když kdo ví, jeslti už k tomu nedošlo někdy, že.. Tady jeden nikdy neví. Zároveň si uvědomuju, že je to dost pokrytecký přístup, protože sníst kuře mi nevadí.