< class="a13ree-written-headline" data-speed="" data-loop="0">
Konečně jsme v horách!⛰
3 Dny ve fánských horách!
den I.
Jsme ve Fánských horách. Po tolika dnech na cestě konečně samota a klid. Ale začneme popořádku. Ráno jsme se rozloučili v hotelu s milým pánem, který nás nechal v jednom pokoji i bez snubních prstýnků a vydali se na cestu. V Ajni nakoupíme jídlo do zásoby a zajdeme do restaurace na snídani. Za dvě samsy, plov a čaj platíme 40 somoni. Majitel nejdříve nic nechce, ale nakonec se nám přeci jen podaří zaplatit.
Zatímco čekáme na sdílené taxi, přijde nás pozdravit mladá slečna, která si s námi přišla procvičit angličtinu. Odvede na správné místo, kde si zastavíme auto do hor. Máme (opět) kliku a za 60 somoni dojedeme sdíleným taxíkem až do městečka Ruknobod. Jedeme s místními, chvíli nás v autě pro pět jede osm, ale to je tu normální. Ani my už se nad tím nepozastavíme. Jen co vystoupíme z auta, ujímá se nás straší paní. Nejprve zkoukne Járu, prohlásí, že má tádžický oči a že je fešák. Zatímco se samou pýchou vznáší jako na obláčku, já domlouvám další odvoz. Není to nic těžkého, na zastávku přijde chlapec, jehož strýc jede zrovna kolem a jede naším směrem. Veze nějakým Rusům vodku a lepjóšky, takže nás přibalí sebou a sveze až do Artuče. Cena za poloviční vzdálenost je dvojnásobná, ale vzhledem k výrazné změně „silnice“ je to ještě pěkná cena. Jo a jedeme autem z Prahy.
K jezeru Kulikalon (2834 m) jsme došli po třech hodinách mírného stoupání před západem sluníčka. Je to trochu matoucí, ale když sluníčko zapadá za pětitisícovky, ochladí se poměrně brzy. Z plánované kompletní hygieny tak došlo pouze na umytí nohou a obličeje. Koupačka v ledovcovém jezírku není má oblíbená kratochvíle.
Uvaříme si čaj a večeři – těstoviny s rybičkami a zeleninou. Doma bych si to asi nedala, ale v horách to chutná jako z 5* restaurace.
Při večeři nás vyruší správce místního parku. Vybírá poplatek za spaní v přírodě. Má certifikát v několika jazycích a chce v přepočtu asi 50 Kč za osobu. Pak už rychle zalezeme do spacáku. Jára okamžitě usíná, mě se to nedaří. Místo toho přemýšlím nad slovy kolegy, která mi nedávno řekl.
„Leničko, tobě je 80, že tak spěcháš?“
Není, ale… tohle už tu za 20 let asi neuvidím, možná ani za 10.
Ledovce mizí rychlostí blesku, co tu bude až roztají úplně?
Sucho, kde nic neporoste. Kde nebude život. Jsou tu oázy u řeky, jinak sucho. V zimě tu moc sněhu není, v létě neprší. Až je mi z toho smutno.
Den II.
Vycházející sluníčko v horách za mnou mi ohřívá zmrzlé prsty. Ticho narušují pouze havrani a osel za řekou. Konečně jsme v horách. Je tu takový klid! Život tu plyne stejně pomalu jako vlny na jezeře přede mnou. Dny teplé, noci chladné. Spala jsem málo, ale copak si můžu nechat ujít tu krásu venku? Ráda vstávám brzy a užiju si všudypřítomný klid. Po týdnu ztrácím přehled o čase. Jsme daleko od wifi i signálu. Netrávíme čas na instagramu ani čtením zpráv.
Pohlédnu na hory. Zbytky ledovce. Doma máme všechno a vůbec si to neuvědomujeme. Stěžujeme si na práci, velký vedro, moc prší, málo sněhu, moc sněhu, doplňte cokoliv a vždycky bude něco špatně. Tady vidíte jiný život. Život ze dne na den. Tady se nešetří na dovolenou, ale na život.
Moje rozjímání přeruší Jára, který rychle vyběhne ze stanu. Posnídá pouze čaj, suchou buchtu a černé uhlí… Asi mu nesedlo nějaké jídlo? Dnes nás čeká výstup do sedla Allaudin v 3780 m, možná přes vrchol Alauddin v 4134m. Cestou navštívíme jezero Dušacha. Snad nikdy jsem neviděla tak modrou vodu. Ledovcové jezírko pod pětitisícovkami, které pomalinku mizí z mapy. Dalo by se u něj sedět hodiny a jen zírat.
Cíl pro dnešní den je ale u jiného jezera o pár kilometrů dál. Čeká nás prudké stoupání, nezaujatému pozorovateli by se mohlo zdát, že zbytečně často zastavujeme, ale dech popadám jen stěží. Na třech kilometrech nastoupáno více než 800 m. S téměř 20 kg batohem a v nadmořské výšce téměř 4000 m. Pěknej kopeček!
„Nemůžu dýchat,“ dostanu ze sebe jediná slova v sedle Allaudin. Nahoře mi dojde dech i slova. Mohla bych napsat desítky slov a stejně bych nedokázala popsat, co vidím. Je to jedna z těch chvil, kterou bych vám přála zažít. Na jedné straně vidíme jezero Kulikalon, na druhé Allaudinská jezera, všude okolo pětitisícovky. A nikdo tu není.
Cesta dolů je vždycky horší. Jezero vidíme celou dobu před námi a přitom je stále daleko. Míjíme spoustu oslíků nesoucí těžká břemena. Je mi jich líto, ale místní mají díky turistům alespoň nějaké peníze. Ještě chápu, že si někdo nechá vynést batoh, třeba když se aklimatizují na vyšší kopečky. Ale co nepochopím, že si někdo nechá na oslíkovi vytáhnout piknikový stůl a židličky.
Uvědomuju si, že to zase bude těžký návrat do reality. Vždycky je. Na spoustu věcí se potom díváte jinak. Přijdu si jak z jiné planety. Ale těším se, až lidem povím o té krásné zemi. O Tádžikistánu. O kontrastech střední Asie. Spoustě lidí stačí slyšet „stán“ a vybaví si válku v Afgánistánu a teroristy. Je to tak krátkozraké. Kvůli tomu už nemají možnost vidět to ostatní. Tu krásu všude okolo. Lidskou i přírodní.
K jezeru dojdeme opět se západem sluníčka, rychlé sundávám boty a kalhoty. Než stihnu skočit do vody, přijde k nám pán, které mé touhy po umytí překazí oznámením, že se v jezeře koupat nesmí. Tak zas nic. Jára jí k večeři suché těstoviny a viditelně není ve své kůži. Já k nim risknu rybičky a zeleninu, ale jím spíš z povinnosti, než z chuti a hladu. I tady nás přijde navštívit správce, nejprve chce peníze, ale zkušeně se zeptá, zda máme odvoz na zítra do civilizace. Když záporně zavrtíme hlavou, mávne rukou nad poplatkem a prý nás zítra sveze.
Den III.
Ráno je kruté. I tady se mi špatně spí a střevní potíže už dohnaly i mě. Ještěže to vyšlo na poslední den, moc velkou zásobu 🧻 nemáme. Sejít 2 kilometry k autu, které nás odveze k hlavní silnici na Dušanbe, se v našem stavu ukáže jako nadlidský úkol. Jdu ještě pomaleji než včera do kopce. Po intenzivním rozboru dojdeme k tomu, nejpravděpodobnějším viníkem se stává šťáva, kterou jsme pili před třemi dny v Ajni k večeři. I když viníci jsme spíš my sami. Taková školácká chyba… nepít nic, co před vámi neotevřou! Celá situace má jednu jedinou výhodu. Je mi tak blbě, že se nestačím bát, že s autem sletíme z útesu do řeky pod námi 😀.
