JAKÉ TO JE BÝT ZPĚT? 🇺🇿
Ráno se procházíme po bazaru a sháníme snídani. Odvracím pohled od kluka, který mlátí klackem do živé ryby. Moje snídaně spočívá v suchém chlebu a černém čaji. Do malé samsy si kousnu jen jednou a přenechám ji Járovi. Pečivo plněné cibulí a trochou tučného masa není můj šálek kávy nikdy, natož po ránu. Míchaná vajíčka, jogurt nebo lívance bych tu ale mohla hledat celý den. Základem uzbecké kuchyně jsou nudle, chléb naan a maso (nejčastěji skopové). Nejčastěji se s ním setkáte v podobě šašliku (špíz), manty (plněné knedlíčky), výše zmíněné samsy nebo jako lagham. Ten může být podáván se zeleninou a kousky masa, nebo jako polévka zalitý vývarem. Některé stánky s masem jdou s dobou a mají mrazák, některé vystavují maso na odiv. Nejvíc to ocení místní mouchy. Jestli máte rádi sladké, tak tu budete v sedmém nebi. Všechno sladké je ještě tak 3x sladší než u nás. Trošku mi to připomíná Turecko. Sušenky si koupíme u mladého chlapce, který je na první pohled poctivě ochutnává, takže musí být určitě dobré… No, nejsou. Radši si kupte meloun.
Ulice se začínají plnit lidmi. Musíme se vrátit do hostelu pro batohy a dojít na nádraží. Všichni nás tu pozorují a ptají se odkud jsme. Andižan není turisticky vyhledávanou destinací. Nemá tak krásné mešity jako Buchara nebo Samarkand. Ale o to větší zážitek to je. Pro nás i pro místní. Hlavně když nás při nákupu ovoce několikrát natáhnou😄 . No co už, tak bude mít někdo lepší den. Vyplatí se tu kupovat místní ovoce. Třeba meloun, který sotva unesete, stojí 10 Kč. Za kus, ne za kilo. Nebo hroznové víno a meruňky. Za dovezené ovoce si naopak připlatíte, možná i víc než u nás. Pokud chcete mít větší kontrolu nad placením, je lepší si vybírat stánky podle toho, kde jsou napsané ceny, ne podle toho, jak se na vás kdo usmívá 😁.
Česko tu zná snad každý. I pán, kterého potkáme v nadchodu při prohlížení bílých aut pod námi. Široce se na nás usmívá, vyptává se „odkuda?“ a popřeje nám pěkný den. Ženy tu chodí hezky oblečené. Mají dlouhé šaty, šperky a namalované oči. Zlaté zuby se na nás smějí ze všech stran. Potkat někoho bez smartphonu je umění. Mají je všichni, mladí i staří a rádi posílají hlasové zprávy.
Dnešní (ne)plán je dojet do Tádžikistánu. Vlak jsme zavrhli, protože nás včera na nádraží všichni předbíhali a nebyli jsme schopní zjistit v kolik jede a kolik stojí. Na autobusovém nádraží jsme byli úspěšnější. Řidič, který měl za okýnkem azbukou napsané město poblíž hranic, nám sdělí všechny potřebné informace. První autobus z Andižanu do Kokandu odjíždí v 5:00 a pak každých 45 minut. Cesta trvá necelé tři hodiny a stojí 25 000 som, tedy asi 50 Kč.
Autobusové nádraží v Andižanu si matně pamatuju, byla jsem tu jednoho zimního večera před třemi lety. Slečna, která se mnou tehdy jela autobusem, mi nabídla, abych přišla další den k nim do školy na místní slavnosti. Bohužel mi končilo měsíční vízum a já musela pospíchat do Oše. Je fajn být zpět. V noci jsem nemohla usnout a hlavou mi běželo tolik myšlenek. Na první pohled se nic nezměnilo, na druhý ano. Možná jsem jiná já, možná je to tím, že tu teď nejsem sama. Každopádně času nazbyt tu nemáme ani teď.
Dle našich výpočtů by měl jet autobus v 11. Buď neumíme počítat, nebo jsme špatně rozuměli, nebo se stala chyba někde jinde. Na tom ale vůbec nezáleží, prostě si sedneme a čekáme. Čekáme až se prázdný autobus naplní k prasknutí a můžeme vyrazit.
Opouštíme město a pozorujeme suchou krajinu za okýnkem. 58 % rozlohy Uzbekistánu zabírá poušť Kyzylkum. Silnice je stále nadstandartní, natolik, že se na ní suší papriky. Na okraji hlavní silnice je několik set metrů dlouhý pás paprik😄 .
V Kokandu se nás náš řidič vyptává, kde chceme vystoupit. Moc si nerozumíme, ale vyhodí nás u silnice s tím, že si máme zastavit jeden ze dvou autobusů, které jezdí naším směrem. Jen co si sedneme, vidím v dálce přijíždět autobus 78. Ten nás zaveze pár set metrů na nádraží, odkud jezdí maršrutky na hranice. Je tu vedro, chaos a wifi. Chodíme tam a zpět dokud neseženeme minibus jedoucí naším směrem. Cenu si musíme usmlouvat, ale už se orientujeme v místních cenách, tak nás snad nenatáhnou příliš. Mít krosnu větší než vy sami je na cestování v místních minibusech trošku nepraktický. Místo zavazadlového prostoru tu jsou sedačky a nacpat se dovnitř zabere víc času než cesta samotná.
Slunce pálí a my stojíme před hraničním přechodem. Ještě pár minut a vstoupím do mé vysněné země. Budou se vyptávat na razítko z Kyrgyzstánu? Budou na nás mířit samopalem a chtít úplatky, jak nám tvrdil řidič kamionu z Kyrgyzstánu? Otočím se zády k lidem okolo a schovám si velké bankovky do ledvinky pod kalhotama. Kdyby chtěl někdo úplatek, má smůlu, nebudu u sebe mít víc než pár jednodolarovek. Tohle se mi osvědčilo na jednom hraničním přechodu v Kambodže. Tady to asi potřeba nebude. Ale přeci jen se trošku nechám unést předsudky.
Ale víte co? Nic z toho není potřeba.
Pokračování příště😛
