DAMIR A ODJEZD DO HOR
Ráno nastala první rozepře… Je středa, nebo úterý?! Po složitém počítání jsme dospěli k závěru, že asi úterý. Náš sovětský hotel jsme opustili v 10, nebo až v 11? Kdo se v tom má vyznat? Časová pásma měníme častěji než spodní prádlo. Ale jsme na dovolený, takže přeci nebudeme vstávat v 5. Vydali jsme se na zastávku na starém nádraží EVA. Koupili jsme si nanuky, ale vybrat peníze se nám opět nepodařilo.
V autobuse je to zábava. Sedíme jako na trestné lavici čelem ke všem ostatním cestujícím. Po pěti minutách mě z dřevěné lavice bolí zadek. Všichni na nás koukají, my jim to nebojácně oplácíme. Slova se ujímá starší pán. Podrobuje nás výslechu o ČR. Údajně toho ví o ČR dost, ale pak začne všem říkat, že se u nás mluví anglicky a plete si nás s Bosnou. Největší show začíná, když se pustí do řeči o prezidentovi. Postavil tu dálnici, je to prý krásný člověk. Nejsem si jistá, jestli vzhledem, nebo duševně. Ale mladší paní sedící za ním se skoro celou dobu směje a kroutí hlavou.
Istravšan je jiný než poruštěný Chudžant. Hluk, prach a mraky lidí. Postarší pán, který s námi jel maršrutkou, nám najde levnější sdílené taxi a neváhá se kvůli nám pohádat o ceně. Přes hory už moc maršrutek nejezdí, sdílené taxi je tu běžný způsob dopravy. Náklaďáky a dodávky tu nečekejte. Vše se musí vejít na klín, do kufru nebo na střechu. My vezeme na střeše skútr a rajčata. Měli jsme odjíždět za 20 minut, ale strávíme 2 hodiny pozorováním ruchu na nádraží. Vedle nás sedí paní a 5 dětí, které se dělí o dvě zmrzliny. Všichni se smějí. I tady se pokoušíme vybrat peníze, ale ani tady nám bankomat žádné nedá. Už nám jich moc nezbývá…
Cesta přes hory je dlouhá a my jsme vítaní společníci. Na formality si tu nikdo nehraje. Damir se s námi dal do řeči už na nádraží a v rozhovoru pokračujeme i cestou. 12 let žil v Rusku, kde pracoval s lidmi z Evropy. Vrátil se domů, protože nesouhlasí s válkou na Ukrajině. Ne každý to ale může udělat, velké množství tádžických rodin je závislých na příjmu minimálně někoho z rodiny v Rusku. Muži jezdí domů jen na pár týdnů v roce. Není to problém jen Střední Asie, setkala jsem se s tím i třeba na Kavkazu. Damir toho hodně ví. A co neví, si okamžitě googluje. Narazím akorát když zabrousím do politiky a zeptám se na prezidenta. Na Damirovi je vidět, že nechce odpovídat. Nenaléhám a změníme téma.
Zastávka na jídlo se dnes mimořádně vydařila. Zastavíme v horách, restaurace je rozmístěna po louce. Mezi horami v trávě tu stojí „domečky“, kde máte soukromí a ještě výhled. Jsme ve 2500 m a už je tu poměrně chladněji. Damir nám nabídne společné jídlo – berana pečeného v zemi. K tomu máme zeleninový salát a samozřejmě lepjóšku. Náš řidič je hodně hubený a místo čaje se jde napít z potoka. Zdá se mi to poměrně riskantní, vzhledem ke krávám a koním všude okolo, ale odpovědí mi je jen mávnutí rukou. Ale jeho obranyschopnost bude asi úplně jinde než naše. Damirův kolega natrhá chleba a pokyne nám, abychom začali jíst.
V Ajni jsem čekala turistické středisko, přeci jenom je to jakási brána do hor. To jsem se ale hodně spletla. Damir se několikrát ujišťuje, že skutečně chceme vystoupit tady. Kromě toho, že tu nikdo není, je ukazatelem neturistického místa i to, že se kolem nás okamžitě seběhnou děti a pokřikují „Hi!“ a „Hello!“ Je to tu zvláštní, menší město, které protíná nová silnice, všude je čisto, ale prázdno. Už nemáme peníze ani na ubytování, což možná není náš největší problém, protože stejně nemáme, kde spát 
. Hostel, který nám pomáhá najít čím dál rozrůstající se skupinka dětí najdeme po hodně dlouhém hledání, ale už je nějaký čas zavřený.
A je to tu zas. Pozdní večer, stmívá se a nemáme kde spát. Podaří se nám najít banku s bankomatem, ale i tady máme smůlu. Jeden zaměstnanec banky nám nabídne, že nás dovede k hotelu. Hotel… tmavý pokoj, ve kterém je cítit plíseň a kdo ví, co ještě. Odmítám za něj zaplatit 600 korun. Loudáme se městem dál. Skupinka starších mužů na nás volá už z dálky. Po představení a odhalení národní identity nám poradí hotel o kus dál. Hotel je jiná liga! Velký, prostorný a čistý pokoj s koupelnou. Od toho se odráží i cena… Jediné pozitivum je to, že nám pánové vymění poslední peníze – 100 euro na somoni.
Asi 2 kilometry od nás by měl být ještě jeden hotel, pokud nechceme spát venku na ulici, je to asi naše poslední možnost. Po cestě se k nám přidá nějaký mladý kluk, pracuje tu jako vládní zaměstnanec a jde naším směrem domů. Dozvíme se, že jeho strýc žije ve Švýcarsku a jednou za ním byl na návštěvě. Nic víc. Už nemám sílu mluvit. Jára se mi směje, že nejsem schopná dát dohromady souvislou větu. Ale po celodenní konverzaci v ruštině jsem unavená. Na kruhovém objezdu klučina ukáže na hotel, o 200 m je další a pokud bychom měli problém, máme přijít k němu.
V hotelu nás přivítá moc milý pán, pokoje jsou krásné a čisté, cena je 500 Kč za noc. Aby to nebylo moc jednoduchý, nastane jiný problém. Nejsme manželé… Mám na ruce sice fejkový dřevěný prstýnek přesně pro tyto případy, ale když se podívám pánovi do očí, nejsem schopná mu lhát, že jsme manželé. Chvíli na nás rozpačitě kouká a když už to vypadá, že strávíme noc každý na samotce, svolí ke společnému pokoji, ale s oddělenými postelemi. S radostí souhlasíme, chceme si hlavně odpočinout. Než si sundáme batohy ze zad, přijde jeho kolega a mávne nad tím rukou a nakonec dostaneme pokoj s velkou postelí.
Jídlo samozřejmě nemáme, ale tady není problém najíst se ani pozdě večer, přes silnici je restaurace, kam si zajdeme na večeři. Je tu poměrně rušno, několik číšníků kmitá od stolu ke stolu. Tato večeře, respektive šťáva, kterou si k ní dáme, dle mého názoru výrazně ovlivní naše další cestování, ale je moc dobrá! .
