Cesta na východ

Stopování v Horním Badašchánu 🇹🇯

Stopujeme ve 4000 m, je tu jen poušť a jinak nic. Ráno jsme měli (opět) kliku a okamžitě nás nabral kamion. Ujet 60 kilometrů nám zabere 4 hodiny. 

Náš řidič se jmenuje Akbul, o moc víc se toho o něm nedozvíme. Sem tam zastavíme, Akbul vyskočí ven a něco opraví, kamion pak drncá po „dálnici“ dál. Zaprášená cesta, modrá obloha a suché hory, výhledy se nemění. Nejvyšší bod tohoto dne je ve výšce 4277m nad mořem. V Evropských podmínkách je i v létě led a sníh, tady je během dne asi 20 stupňů a sníh vidíme jen na pár vrcholcích. 
 
Necháme se vysadit na křižovatce, kde máme dvě možnosti. Buď budeme pokračovat směrem na Murghab, nebo směrem dolů na Wakhanský koridor. Kdyby byla otevřená hranice s Kyrgyzstánem, projedeme si celou Pamír Highway, ale takhle se budeme muset vracet. Musíme se vrátit zpátky do Biškeku, což znamená, že na Pamír nemáme dostatek času. 
Víte, jak se říká, že je svět malý? Tak se nám to potvrdilo i tady. Nikde nikdo a najednou kolem nás projíždí jeep s postarším francouzem, kterého jsme potkali na hranicích Uzbekistánu a Tádžikistánu a pak jsme spolu jeli maršrutkou v Chudžandu 😀. Má pronajaté auto a projíždí si místní hory. Za půjčení auta s řidičem se tu platí stovky až tisíce dolarů. Na to nemáme chuť ani peníze 😀. 
 
Během několika hodinového čekání potkáme ještě Němce, ten zas pro změnu projíždí Pamír na kole. Dojel sem za několik měsíců na kole až z Berlína: Když to tu tak vidím, tak projet si Pamír Highway na kole bude asi vlastně ten nejlepší možný způsob 😀. 
 
Naše dilema, kam jet, vyřeší Pamír sám. Směrem na Vachánský koridor totiž nejede nic. Mezitím na Chorog dva kamiony, které si kvůli Vachanu necháme ujet. Celou situaci nezlepšuje ani fakt, že nám došla voda a máme jen zbytek sušenek. Když už začne být pozdní odpoledne a pořád nic nejede, dohodneme se, že si stopneme první kamion jakýmkoliv směrem. 
Nevím čím to je, ale zavřené hranice, nedávný covid (kterému se tu spíš smějí), nebo nepokoje v Chorogu asi turismu moc nepřejí. V dálce vidíme jet kamion, než k nám dojede, zabere to dost dlouhou chvíli. Máme štěstí a kamion zastavuje. Za volantem sedí Faruh, o něco starší než my, s přátelskýma očima. Okamžitě nám otvírá dveře, abychom mohli nastoupit. Faruh má vystudovanou vysokou školu, ale řídit kamion je lépe placená práce. Snažím se s ním navázat rozhovor, je mi hloupé se nechat jen vézt. Tento záměr mi dost komplikuje bolest hlavy.
Asi se ještě ke všemu pobliju, už se ani nechci dívat na mapu. Jedeme rychlostí asi 5km/h. Ten Němec na kole by nás předjel jak nic. Faruh je moc milý, ale tenhle život bych žít nechtěla. Cesta od hranic přes Pamír až do Pendžikentu mu zabere 5 – 7 dní a vydělá si asi 500$ (to je tu průměrná měsíční mzda). Faruh si tak za měsíc vydělá něco málo přes 1000$. 12 hodin jízdy každý den. Doma tři děti ve věku 10, 7 a 5 let a nemocní rodiče. Peníze za svezení si od nás nevezme. 
„Vy naši gosti,“ opakuje pořád dokola. „Jsem rád, že jsem Vás mohl svézt. Peníze si nechte pro sebe, mám jich dost.“
 
„Tohle jsou Kyrgyzové,“ ukazuje na jurtu na pravé straně. 
„Jste bratr a sestra?“ vyptává se.
„Ne, nejsme,“ uvádím situaci na pravou míru.
 
Ráda bych si s ním povídala víc, ale hlava mi třeští tak, že nejsem schopná myslet. Ani fotit.
„Nefotíš?“ podivuje se Faruh.
„Já jsem Pamírec. Lidi z Pamíru vám neřeknou, že jsou Tádžici. Je mi nepříjemné, že sedíš na zemi.“ 
„Mě to nevadí, jsem v pohodě.“
„Ne, ne, ne. Jste naši hosti. Sedni si tady na koberec.“ a už mám kobereček pod zaprášeným zadkem. 
 
Faruh nám nabízí, že nás vezme až do Dušanbe, ale v Jelondi se rozloučíme. Tímhle tempem bychom tam dojeli tak za 5 dní. Tak tak se došoupu do ubytovny, kde si objednáme jediné jídlo, co mají – polévku. Naštěstí, z masa se mi dělá nevolno. Mám neutuchající chuť na ovoce, hlavně jablka, po troše handrkování je opravdu dostaneme. Už nemáme chuť jít do našeho včerejšího ubytování (je to asi 5 minut chůze), ale narážíme na problém, že nás nechtějí ubytovat ve stejném pokoji. Jára už se natahuje pro batoh, odmítá spát ve společném pokoji, děsí ho chrápající lidi. 
„Počkej, počkej, můžete spát tady,“ odchod nebyla předstíraný, ale nakonec nám zajistí pokoj sami pro sebe. Rychle se zachumláme do peřin a jdeme spát, na ráno máme domluvený odvoz do Chorogu a musíme vstát brzy. Už zas. 

Napsat komentář